V Amsterdamu jsme byli ráno v 6:30 – pravda v neděli ráno nás vítalo město sice ve slunečních paprscích, ale poměrně prázdné, poněkud špinavé po sobotní noci a lehce udivené, co tam v tak „šílenou hodinu“ vlastně chceme. Do deseti jsme se procházeli městem (dvůr Bekyní, probouzející se květinový trh, hlavní náměstí a pěší zóna).

V deset jsme pak nasedli na lodičku a pod palbou dvojjazyčného výkladu jsme projížděli křížem krážem holandskými grachty. Trocha sluníčka, úžasné výhledy i odpočinek po náročném celonočním přejezdu.

Mimo jiné jsme se dozvěděli:

- že kanálů je přibližně 130 a jejich délka je kolem sta kilometrů, že mnoho kanálů město na své náklady opatřilo nízkými zábradlíčky, která mají zabraňovat pádu vozidel do kanálů (na vině jsou úzké ulice a málo místa k zaparkování), nicméně i tak nejméně jednou týdně tahají alespoň jedno auto z vody ...

- že věž s hodinami se jmenuje „Crazy Jacob“, protože neudrží čas ...

- že kola jsou úplně všude a pokud „utrpí úraz“, obvykle je jejich pán nechá ležet tam, kde dosloužila a pořídí si jiné ...

- že na řece je plno hausbótů, které svému majiteli poskytují pohodlné a levné bydlení často s vlastní zahrádkou přímo v srdci města a že tyto se dělí na hausbóty legální, které dokonce mívají přípojku plynu a elektřiny i zbudovaný odpad a tzv. hausbóty nelegální, proti nimž radnice nesmiřitelně bojuje ...

- že Amsterdam vždy bojoval se zastavěným prostorem, resp. s jeho nedostatkem, což vedlo k zavedení daně ze šířky domu a tudíž jsou všechny stavby nesmírně uzoučké, ale zato vyhnané do nepředstavitelných výšek, mnohdy se ještě odvážně ve vyšších podlažích vyklánějí směrem do ulice ve snaze zvětšit podlahovou plochu jednotlivých místností – několikrát se nám stalo, že jsme pak při fotografování neměli tak úplně jasno, co vlastně bylo myšleno jako vodorovné a co jako kolmé a podle čeho se vlastně máme orientovat ...

- že každý dům má ve štítu nebo u špice střechy hák nebo kladku, která slouží při stěhování. Nábytek se stěhuje do pater okny v průčelí rovnou z lodi, protože na schodištích uvnitř není šance se vytočit ...

- že v Amsterdamu existují „magistrály pro kola“ – obvykle přilehlé k chodníkům nebo jsou rovnou součástí chodníku, kde kola mají výhradní právo jízdy a kde není radno se motat pěšky a pokud bychom způsobili nehodu, ještě dostaneme pokutu ...

Po prohlídce města „z vody“ jsme se přesunuli do historického muzea, kde byla výstava vývoje života v Amsterdamu v letech 1900, 1930, 1960 a 2000 a kde jsme si prohlédli každý podle nálady a svého zájmu rozvoj bydlení, řemesel, obchodu, sportu i samotné historie města v uvedeném období.

Odpoledne po krátkém rozchodu kolem hlavního náměstí a nákupu prvních suvenýrů z cesty jsme autobusem odjeli do místa našeho noclehu – 350 km přes Belgii do Francie do hotelu typu Formule. K hotelu jsme dorazili před osmou hodinou večer s tím, že druhý den na nás již čeká Britské království.

Další fotografie

A co nám z Holandska a Amsterdamu uvízlo v hlavě? Památný výrok Péti z Chuchle:

„Holandsko – pořád jenom rovina, na každým rohu rovina, doufám, že to v Anglii bude lepší.“

Pondělí 13.6.

Večer po příjezdu do Formule jsme stanovili budíček na 5:30, kvůli objednanému průjezdu Tunelem. Večerka v hostelech typu Formule je nekompromisně stanovena na 22:00. Děti sice zpočátku diskutovaly, ale po nesmělém pokusu reklamovat u vedoucího ubytovny skvrny na pokrývkách v jednom z pokojů i ony pochopily , že případné problémy po desáté večer by pan vedoucí opravdu nejspíš řešil vyhozením celé skupiny z Formule, jak praví ubytovací řád.

Ráno osvěženi spánkem i možností se osprchovat, jsme posnídali „na kontinentální způsob“. Každý si mohl nabrat tolik, kolik potřeboval a na co měl chuť. V nabídce byly vločky, mléko horké i studené, čokoláda nebo káva, čaj, marmeláda, čokoládová pomazánka, máslo, ovocná přesnídávka-ano- jako ta pro mimina. Dva druhy toastů buď neopečené nebo opečené, domluva pomocí body language – řeči těla se nakonec osvědčila jako nejjednodušší.

Francouzi, kteří se podobně jako u nás učí angličtinu již od základní školy, se při komunikaci důsledně drží francouzštiny. Ani nevím, jak uspěli ti z nás, kteří tento jazyk ástečně ovládají – vloni naši ubytovatelé "nerozuměli" nikomu a ničemu v žádném jazyce – je to také způsob řešení a předcházení konfliktním situacím. A pak vyklizení, naložení, přepočítání, krátké zamyšlení, zda nikdo nikde nic nenechal ..... a už se jelo.

Do Calais jsme přijeli na čas a po úspěšném průjezdu tunelem (celkově asi 40 minut) jsme ve Folkestone vjeli na britskou pevninu – přeřídili si hodinky o hodinu zpátky na 8:00 a vyrazili na Stonehenge.

Stonehenge, nejslavnější megalitická památka na světě, se nachází 13 kilometrů severně od Salisbury. Je to kruh stojících několikatunových opracovaných kusů pískovce, soustava děr a dva hliněné valy lemující hluboký příkop. Archeologové datují stáří konstrukce Stonehenge do let 3100 až 1900 př. n. l. Celá stavba a její okolí patří od roku 1986 na seznam Světového dědictví UNESCO. V současnosti je tato památka ve vlastnictví „Koruny“ a je spravována organizací English Heritage.

O tom, k čemu Stonehenge sloužilo, se vedou neustálé spory a odborníci se dosud na jednotné teorii neshodli. Mohlo jít o místo k léčení zraněných a nemocných, o astronomickou observatoř našich předků, svatyni k rituálnímu uctívání (a pohřbívání) zesnulých nebo také o něco úplně jiného.

Byli jsme objednáni na 10:30 – ještě doma jsme hodně faxovali, dodatečně upřesňovali, potvrzovali, měli objednaného průvodce. Necelých 250 km cesty – řidiči byli spokojení, počasí typicky anglické – mlha, sem tam déšť. Jak dokáže všechny smělé plány a optimistické odhady „zrušit“ takový pravý anglický traffic jam před nájezdem na dálnici a jedna nevinná objížďka jsme si v praxi vyzkoušeli u nenápadné odbočky „ vlevo ke hřbitovu a na dálnici“.

Nejdřív byli řidiči optimističtí, pak zamyšlení a zuřivě listovali v atlasu silnic a pak rezignovali – dřív nebo později se tam určitě dostaneme ... Paní průvodkyně nám odvykládala historická fakta i zajímavosti. Do Stonehenge jsme dojeli „jenom“ s hodinovým zpožděním. Rozhodli jsme se, že nejjednodušší bude „volná prohlídka“ - prostor byl ohražený ze všech stran a možnost pohybu pouze dopředu, spousta nadšených obdivovatelů, školních výprav, směsice jazyků.

V půl jedné jsme nastoupili do autobusu, abychom urazili zbylých necelých 250 kilometrů do Plymouthu, místa ubytování v rodinách. Předtím jsme ještě navštívili mořské akvárium na okraji města – žraloci majestátně proplouvali před našima očima v nádrži vysoké přes dvě patra, obdivovali jsme roztodivné živočichy ve spoustě dalších menších akvárií, rejnoci jakoby nabízeli svá břicha „k podrbání“, jen to sklo tam překáželo.

Po prohlídce jsme pokračovali kolem městských hradeb a místa, odkud na svou pouť k břehům Ameriky před více než 350 lety vyplula legendární loď Mayflower, k vyhlídkovému kolu, památníku obětem války z řad vojenského námořnictva, majáku a výhledu na celý přístav. Vzhledem k tomu, že na naše svěřence celý den „útočila“ historie a všeobecné informace a „hladina shoppingu“ v jejich krvi povážlivě klesla, dali jsme si ještě půlhodinový rozchod v obchodní části města, abychom je uspokojili předtím než je „rozdáme“ do rodin.

Většina z nás bydlela v Plymptonu, městské části vzdálené od samotného Plymouthu asi čtvrt hodiny jízdy autem. Šest účastníků zájezdu bydlelo blízko centra Plymouthu.

Úterý 14.6.

Ranní sraz byl na dvou místech podle toho, jak jsme byli ubytovaní. „Posádka“ měla dobrou náladu podpořenou mnohdy nezvykle kombinovanou, ale vesměs výbornou večeří, vydatnou snídaní a standardním obědovým balíčkem (jeden z účastníků na konci pobytu „reklamoval“ nedostatečnou nápaditost rodin při přípravě toustů, které byly pokaždé stejné a chuťově mdlé). Počasí bylo slunečné a slibovalo pěkný den. Odjížděli jsme z Plymouth jihozápadním směrem podél pobřeží na hrad a bývalý klášter St. Michael´s Mount situovaný na ostrovním žulovém útesu u Penzance – jeho zvláštností je, že při odlivu voda ustupuje do moře tak daleko, že k hradu je možné dojít „suchou nohou“ buď po vybudovaném kamenném chodníku nebo po mořském písčitém dnu.

Přijeli jsme v době odlivu a pobyli na hradě až do půl jedné – jedná se o velmi zachovalou stavbu a téměř celou přístupnou veřejnosti včetně zámeckých zahrad. Pak byl nejvyšší čas ustoupit, protože se voda začínala vracet na své místo. Když jsme v podvečerních hodinách opět projížděli kolem, byl již hrad opět celý obklopený vodou. Dokonce i některé fotografie „z rána“, „odpoledne“ nebo dalšího dne občas vykazují značné rozdíly.

Další fotografie

Ve 12:40 jsme pak odjížděli směrem na Minack Theatre - přírodní divadlo pod širým nebem vytesané do skalního útesu. V roce 1929 hrála na nedaleké louce skupinka herců z města Minach Shakespearovské hry. Slečna Rowena Cade těmto divadelním nadšencům nabídla svou chatu a zahradu ke zkouškám. Nadšencům se to zdálo jako výborný nápad, protože místo bylo u moře. Slečna Rowena Cade spolu s dvěma pomocníky vytvořila terasu a cosi, co vypadalo a sloužilo jako sedadla. Poprvé se v divadle hrálo v roce 1932 a představení sklidilo veliký úspěch, protože přímořské prostředí dramatičnost hry ještě umocnilo. Slečna Rowena Cade zde pracovala až do svých 86 let. Dnes je divadlo využíváno od června do září a celou letní sezónu se tu hraje obvykle 16 divadelních her. Hrají zde divadla z celé Británie a dokonce sem přijíždějí i divadla z USA. Divadlo je pro turisty přístupné po celý rok.

Bohužel jsme neměli štěstí, protože celý areál divadla byl mimořádně uzavřený a hrálo se tam divadelní představení. Vzhledem k mimořádnému výhledu a našim prosbám se děti „obětovaly“ na kolektivní foto a začal náš adrenalinový sestup na pláž – paní průvodkyně si libovala v dlouhých procházkách ve městech a zvláště v přírodě. Když s námi byla posledně, lezli jsme přes ovčí ploty a brodili přes potok, tentokrát náš sestup byl spíše horolezeckého typu. „Traffic jam“ ve skalách způsobilo dvouspřeží pejsků v zatáčce o cca 180 stupňů – dva šli dolů, dva nahoru, vzorově připoutaní na vodítku. Majitelům jsem se vůbec nedivila, nám by se bývalo pár vodítek také hodilo.

Pláž, slunce, modrojas, vlny, písek – úžasná kombinace na odreagování – byla povolená „kolena“, ale zrádné a překvapivé vlny (na rybníku by se to nestalo) si mnohé nepřipravené jedince „vyhlídly“ a umyly jim další části těla včetně oblečení. Kombinaci strženého puchýře s mořskou vodou a jemným pískem si naštěstí vyzkoušela jen jedna dívenka, kterou jsme na místě v mezích možností hned ošetřili.

Další fotografie

Z pláže se dětem nechtělo, ale anglické počasí tentokrát zafungovalo správně a v námi určenou dobu se zatáhlo a všichni rádi odešli směr autobus. Po půl třetí odpoledne jsme vyrazili směrem na Land´s End – nejzazší výběžek britského ostrova. Minuli jsme první a zároveň i poslední dům v Anglii, prošli jsme se po útesech, pozorovali kosy, kteří na terase restaurace ihned po odchodu hostů „zasedali k hostině“, kochali se nádhernými výhledy (kdyby svítilo sluníčko, mračna nehrozila deštěm a vítr nám neupravoval účesy na velmi odvážné kreace, bylo by lépe, ale taková je Anglie).

Další fotografie

Před pátou hodinou jsme vyrazili na poměrně dlouhou cestu „domů“ zpátky do rodin.

Středa 15.6.

Ve středu ráno jsme si uvědomili při letmém pohledu z okna a po noční průtrži mračen, že počasí není moc přátelské. Naši ubytovatelé nám podle předpovědi slibovali „showers, misty weather, wind a allday raining“a prý, že odpoledne to bude lepší, to už bude jen zataženo a místy déšť. Náš pobyt se nachýlil do druhé poloviny a začal se velmi rychle krátit.

Ráno jsme se opět setkali „v osm“ (jako do školy) a vyrazili ke „skleníkům“ Eden Project - obrovské a slavné arboretum postavené poměrně nedávno ve zrekultivovaném opuštěném kaolínovém dole. Celému komplexu dominují dva obrovské biomy. Jsou to v podstatě skleníky ze speciální tenké fólie, každý tvořený několika navazujícími bublinami, z nichž každá má průměr několika desítek metrů.

Další fotografie

Prošli jsme si biom deštného pralesa – potili jsme se nejen my, ale i naše oblečení a foťáky v dusném vedru s koncentrací vlhkosti jako v koupelně po horké sprše. Biom subtropický působil velmi středomořsky a prázdninově a bylo v něm příjemně. Venkovní zahrady se všemi možnými druhy květin i zeleniny zkombinovanými do fantastických kombinací barev a tvarů. Opět jsem si uvědomila, že předsudky, že některé barvy se k sobě hodí a jiné nehodí v přírodě opravdu neplatí – příroda v tom má jasno a zkombinuje cokoliv a vždycky to oku lahodí.

„Louskáček ořechů“ umístěný v nedalekém pavilonu představoval jistý cimrmanovský rys suchého anglického humoru – velestroj s mnoha převody a komplikovanými cestami sestavený z kovového šrotu, který rozbíjí lískové oříšky pomocí dělové koule a jehož samotné uvedení do funkčního stavu vyžaduje zhruba pětiminutové fyzické úsilí – nemělo to chybu a vždycky se našel někdo, kdo složité soukolí a soutrubí se spoustou řetězů a lan vysoké snad pět metrů uvedl do pohybu a rozpůlil další lískový oříšek.

Skvělá show ve vstupní hale pak poměrně drsně ukazovala, co by se stalo, kdyby ze světa zmizely rostliny – nebyly by potraviny, nebylo by co pít, nebyl by nábytek, oblečení, energie, ani čím topit, ani ten pes před krbem by neměl na čem spát, nebylo by co dýchat a obyvatelé planety by všichni zemřeli.

Dohledání „ztracené žákyně“, která sice podle plánku, který jsme každý měli u sebe, věděla, kde je, ale nevěděla, kde by měla být a kvůli nedomluvení se s kamarádkami, které měly počkat, ale nepočkaly ...prostě klasický komunikační problém – díky za fungující mobily – to byla už jen třešnička na dortu naší zdejší návštěvy. A samozřejmě průtrž mračen – naštěstí jsme v té době byli pod střechou.

S mírným zpožděním odjíždíme ve 12:50 směr zřícenina hradu Tintagel – údajnému rodišti krále Artuše (to, že hrad postavili až nějakých dvě stě let po Artušově narození nechává Angličany poměrně v klidu – někde se přece bájný udatný bojovník narodit musel). Naopak nás v klidu rozhodně nenechala naučná stezka – převisy, skalní římsy, schodiště vytesaná do skal, úchvatné výhledy na mořské vlny, rozbíjející se dole na břehu o skály, kamenitá pláž, jeskyně Merline – pro učitele adrenalinová pohotovost, pro děti „paráda“ a „hustý“. Jedno odřené koleno bylo vlastně takovým jednoduše řešitelným logickým vyústěním.

Další fotografie

Následná procházka městečkem s kamennou budovou středověké pošty, nákup suvenýrů, drobné zpoždění kvůli žákovi, který sice spořádaně seděl a čekal, nikoli však na dohodnutém místě srazu – i to počasí se umoudřilo ...

Den jsme nakonec završili návštěvou ponurých Dartmoorských blat, kde Sir Arthur Conan Doyle nad námi bděl společně s psem baskervilským a Sherlockem Holmesem. Travnaté nehostinné pláně obydlené ovcemi a divokými poníky protkané bažinami a vřesovišti, skalnatá divočina, kde se proháněl vítr všemi směry a občas se přihnala rychlá dešťová přeprška a mračna se převalovala sem tam proklatě nízko.

Další fotografie

Péťa podotýká: „Furt jenom nahoru a dolu. Furt samý kopce. Na každým rohu kopce a na nich všude ovce“ – celkem lakonické shrnutí Anglie jako takové. A to byl Péťa páťák.

Čtvrtek 16.6.

Poslední noc v plymouthských rodinách a rozloučení s cornwallskými planinami, kde políčka oddělují křovinaté zídky osázené hustým porostem. Nejdříve supermarket Sainsbury – nákup dárků a jídla na cestu domů (celkem logickým argumentem bylo, že Londýn je v tomto směru nesmyslně drahý) a odjezd přes Devon do Somersetu, kde nás čekaly dvě zastávky – městečka Glastonbury a Wells.

Do Glastonbury jsme přijeli zhruba ve dvanáct hodin a šli jsme se podívat na místní opatství – Abbey. To bylo podle pověsti zbudováno na místě, kde údajně stával kostel postavený v roce 37 po Kristu. Zde prý Josef, když se chtěl pomodlit, zapíchl do země svoji poutnickou hůl. Ta však zapustila kořeny a do dnešních dnů zde v opatství roste strom – tzv. „Glastonbury Thorn“, o kterém se říká, že má původ právě v té Josefově holi. Dle historických zápisů bylo glastonburské opatství založeno až roku 712 n.l. Postupně rostlo, vznikla tady katedrála, kuchyně a další stavby, ale byl také označen údajný hrob krále Artuše a královny Ginevry. Věhlas tohoto významného místa pokračoval až do roku 1539. V tomto roce na Glastonbury dolehlo rušení klášterů. Tehdy se, jako katolické poutní místo, nehodilo do krámu anglickému králi Jindřichu VII. pro jeho anglikánské církevní reformy, a tak ho nechal zničit. Opatství se tak postupně proměnilo v největší zříceninu v Anglii.

V zachovalé kuchyni nám průvodce převlečený za poutníka velmi poutavě vyprávěl jednak o historii kláštera, seznámil nás s životem mnichů a poučil nás o výrobě chleba, který byl důležitou potravinou jak chudých, tak bohatých obyvatel Anglie. Žáci z Chuchle se stali jeho udatnými pomocníky a paní učitelka Dolejšová si zatlumočila. Samostatnou prohlídku zbořeného kláštera jsme potom museli zkrátit na minimum, protože nás přepadl prudký déšť – první, kterému jsme v Anglii neutekli.

Následoval šestimílový přejezd do Wellsu – nádherná gotická katedrála s orlojem uvnitř budovy, první řadová zástavba v Evropě určená pro mnichy a lidi pracující v opatství, prohlídka zahrady opatství a města samotného.

Další fotografie

Před čtvrtou hodinou odpolední jsme pokračovali směrem na Londýn, naše poslední ubytování a poslední den v Anglii. V Londýně jsme byli ubytovaní na předměstí v převážně černošských rodinách – nikdo si nestěžoval na nic zásadního (to, že se některá rodina nechtěla bavit bohužel záviselo na rodině jako takové, to v popisu práce není).

Pátek 17.6.

Ranní vstávání v šest, snídaně v 6:45, autobus přistaven v 7:30 – potřebovali jsme se dostat do centra brzy – řidiči museli dodržet povinnou devítihodinovou přestávku před celonočním přejezdem. Vystoupili jsme u „Oka“ a tradiční cestou prošli kolem Westminsterského paláce, Big Benu, Parlamentu, Downing Street N.10 na Whitehall, přes James Park s tradičními zastávkami u kačen a veverek k Buckinghamskému paláci, kde jsme zjistili, že královna není doma, protože na střeše vlaje britská vlajka a ne královská zástava.

, ,

Pak na Trafalgar, na Piccadilly a Leicester Square – na mnoha místech nám prohlídku komplikovaly nejrůznější zábrany a ohrady a lešení – Londýn finišuje před letní olympiádou, která se bude konat právě v Londýně v roce 2012. Vrátili jsme se pak ještě jednou k řece, vyvezli se na London Eye a poslední úsek cesty na Cutty Sark nás dovezla loď. Poslední shopping, poslední photo, jednou nohou přes nultý poledník, přes Greenwich k autobusu a „rovnou domů“.

Sobota 18.6.

Poslední etapa cesty – přejezd do ČR. Odjezd londýnského času v 18:00, příjezd domů – zdraví, unavení, ale spokojení Lužiny 11:00, Chuchle pak cca 11:45. Letošní výpravu hodnotím z hlediska nás, učitelů jako úspěšnou – přivezli jsme stejný počet žáků, kolik jsme odvezli, až na drobné oděrky se nikomu nic nestalo, kolektiv žáků se stmelil hned první večer. I když to často vypadalo, že hulákáme jak na lesy a odezva nijaká, přesto „kolektivní paměť“ byla schopná vyplnit závěrečný dotazník a skupina přejít bez úrazu všechny přechody v Londýně. A to je nutno ocenit. Pokud se někdo ztratil, měl pohotově mobil a řídil se našimi instrukcemi. A co si myslí naši i jejich žáci? Doufám, že se jim líbilo a angličtina pro ně získá novou komunikativní příchuť.

A jak jinak zakončit naše putování? Asi opět slovy Péti, který 11. června v Chuchli nastoupil do autobusu, chvilku se vrtěl a pak se optal: „A kam pojedeme příští rok?“

Cornwall tam a zase zpátky jinou cestou

Sobota 11.6.

Neděle 12.6.

Pondělí 13.6.

Úterý 14.6.

Středa 15.6.

Čtvrtek 16.6.

Pátek 17.6.

Sobota 18.6.