Trochu mluvit, sem tam spěchat,
hlavně něco nevynechat,
jako houba nasát informace,
po sto kilometrech už nám není do tance.
Průvodce nebo průvodčí
na trase s námi pěkně zatočí,
z města do města
byla Ann Hathaway ona nevěsta?
A z kolika že to byla dětí,
co roste v té zahradě nám nikdo nevysvětlí.
Však snímků různých máme každý dosti,
kašny, sochy, věže, souseda a možná i rybí kosti.
A můžeme si vyprávět, že poznali jsme zase svět.
Byl to jen kousek malý, ale hezký,
sice jsme nemohli moc mluvit česky,
proč světový jazyk je zrovna anglina,
jináč by stačilo jet jen vlakem do Kolína.




Srdce Anglie a Paříž 2012


Poznávací zájezd pořádaný CK Školní zájezdy ve dnech 27.května až 2.června 2012 začal nedělním podvečerem a skončil sobotním podvečerem o týden později. Zúčastnilo se celkem 34 žáků naší školy z pátých až devátých tříd,dvě vyučující – pí. Maruška Dolejšová a Eva Hubálková jako velitel celé akce, zdravotnice Bára Hubálková, stejný nápad měli i dva bývalí žáci naší školy, avšak ani to nestačilo, abychom naplnili kapacitu zájezdu, proto jsme se spojili se Základní školou u sv. Štěpána, která nám vypomohla svými osmi žáky a jednou paní učitelkou - pí. Jájou Pánkovou. V této sestavě jsme vyrazili dobýt svět, nebo alespoň jeho malou část.

Neděle večer a pondělí    den  0 + 1 


Výpravu jsme zahájili celonočním přejezdem do Paříže, která nás uvítala notně ospale, neuklizeně a liduprázdně. Koho by to ale překvapilo kolem sedmé hodiny ranní, když nás řidiči „vysypali“ u slavné Eiffelovky a odjeli si splnit svých 9 hodin odpočinku. Naopak před námi bylo devět hodin aktivity, vstřícného vnímání, pozornosti, koncentrace...a také absolutního vyčerpání a ušoupání nohou po francouzských chodnících na slunné straně budov a parků, mnohdy nepříjemné ožehnutí žhnoucími paprsky slunečními, spousta vjemů a únava po noci „vsedě“ a vědomí, že to všechno je teprve začátek. A počítání, a křižovatky, a had skupiny mizející v dáli, a památky, a schody, a....večer v nedohlednu.


Nejdřív jsme si prošli okolí Invalidovny, komplexu budov zahrnujícího muzea a pamětihodnosti vztahující se k francouzské vojenské historii, dále pak nemocnici a domov pro válečné veterány.
Po deváté hodině jsme se vrátili k Eiffelově věži - tato 324 metrů vysoká a 10000 tun těžká stavba vznikla roku 1889, stavitelem byl Gustav Eiffel a přestože měla být původně stržena již v roce 1910, stojí zde dodnes. Zpočátku byla věž kritizována, ale postupem času se z ní stala dominanta Paříže. Nechali jsme se výtahem vyvézt do druhého patra a odtud si vychutnávali pohled na dominanty města.


Další v plánu byla jízda lodičkou po Seině. K přístavišti jsme se přesunuli pěšky podél toku řeky po nábřeží, kolem několika historických mostů a podél knihkupců a antikvářů - bukinistů. První se objevili na nábřeží Quai Voltaire v roce 1891. Jejich malé tmavozelené boudy nabízejí převážně staré knihy, pohlednice a fotografie města.
Cesta lodičkou byla příjemná hlavně možností v klidu sedět a nechat kolem sebe plynout dílem historii, dílem současnost. Nicméně někteří z nás využili chvilku klidu k relaxaci a sbírání sil.
Dojít pak ke katedrále Notre-Dame bylo dílem okamžiku. Katedrála je považována za jeden z nejkrásnějších příkladů francouzské gotické architektury. Její stavba byla zahájena v roce 1163  a  ukončena po 182 letech. Je proslulá především použitím vnějších opěrných oblouků obvodových zdí. Průčelí je zdobeno sochami a věže jsou vysoké 69 metrů.


Podvečerní procházka Latinskou čtvrtí s četnými obchůdky s turisticky přitažlivou nabídkou se stala posledním význačným bodem naší prohlídky. Pak už nás čekala jen cesta do hotelu Formule, která se díky svéhlavosti navigačního přístroje našich řidičů nečekaně protáhla do pozdních večerních hodin a na nocleh jsme dorazili až hluboce po desáté večer a vůbec nás netěšilo naplánované ranní vyskočení z postýlek ještě před šestou ranní, abychom zvládli snídani i trajekt do Anglie zavčasu.

Další fotografie



Úterý - Great Britain – den 2


Ráno nás uvítalo společně se sluníčkem. Sice to nevyvážilo nedostatek spánku, ale náladu „mužstva“ se přece jen dařilo lépe držet nad bodem mrazu než kdyby lilo. V Callais jsme byli kolem osmé hodiny ranní a pan průvodce si liboval, že se nám snad zdaří stihnout dřívější trajekt než původně plánovaný. Tento „tah koněm“ nakonec vyšel a my si to brázdili na vlnách oceánu směrem k Anglii téměř vzápětí. Vlny byly opravdu citelné a rovněž poryvy větru se s námi, kteří vzdorovali živlům na vyhlídkové palubě, nemazlily. Koneckonců – teplý nápoj v podpalubí měl rovněž něco do sebe.


A pak tu byly bílé útesy doverské tak rychle, že mnozí z nás nestačili „cvaknout spouští“. Anglie nás uvítala nezvykle mírně, lehce podmračeným slunečním svitem, příjemnou teplotou vlivem Golfského proudu a několika pruhy celkem jednotvárně ubíhající dálnice, možná pro některé z nás překvapivě v „protisměru“, neboť v Anglii se jezdí vlevo.
Z toho pak vyplývá pár nepříjemných detailů na křižovatkách, přechodech, kruhových objezdech a kdekoli, kde je člověk  nucen zkřížit cestu dopravnímu prostředku. Vždycky „to“ přijede ze směru, který nečekáme a nápisy Look left, Look right člověka spíše zmatou a buď kouká do všech možných směrů (učitel) nebo pro jistotu nikam (žák) a jestli svítí zelená nebo červená, bliká nebo nesvítí, to už je v tom všem zmatku zhůvěřilost semaforu jako takového. Nicméně s trochou tréninku přecházení v Paříži a usilovným „nácvikem“ křižovatek v Anglii jsme nakonec zvítězili i v Londýně, a to bylo to hlavní.
Po několikahodinovém trmácení autobusem jsme dosáhli důležitého bodu – Stratfordu nad Avonou – místa, kde jsme se na tři dny staly členy svých „nových“ rodin a prověřili ohněm své znalosti anglického jazyka, mimiky a mezinárodního „rukama nohama“ při domlouvání a „lehké společenské konverzaci“ s Angličany nejlépe o počasí, o jídle nebo svých hobby.
Do Stratfordu jsme dojeli v pozdním odpoledni, ale rodiny nás čekaly daleko později, proto jsme zamířili nejdříve k památníku Williama Shakespeara na břehu Avony a pak k jeho rodnému domku procházkou ulicemi středověkého městečka jak vystřiženého z historické encyklopedie. Hrázděné domy, miniaturní krámky, suvenýry a poněkud v předstihu, ale ne neobvykle – předvánoční výzdoba.


Otec Williamův – rukavičkář a příležitostný pašerák a překupník ovčí vlny vlastnil jednopatrový domek na hlavní ulici ve Stratfordu. V přízemí měl svou dílnu, kde jsme se poučili, jak se dělají rukavice, v nadzemní části domu pak byly ložnice, kde William Shakespeare poprvé spatřil světlo světa. Vzhledem k tomu, že v době jeho narození byly domy ve Stratfordu převážně ze dřeva, existovala městská vyhláška, že krby a veškerá světla = svíce nutno zhášet v osm hodin večer, aby nedošlo k požáru. Když jsme prošli celým domem, na dvoře nás čekali profesionální herci, kteří nám zahráli jednak Prolog z Romea a Julie a slavnou báseň All the world´s a stage (Celý svět je divadlo ze hry Jak se vám líbí)... Tím završili prohlídku domku a okolní zahrady. Audiovizuální pořad o Shakespearovi, který předcházel, jasně a stručně zmínil důležitá období života významného středověkého světového autora divadelních her a básníka, jehož hry jsou dodnes hrány na předních světových scénách.


Pak jsme se vrátili k autobusu a přejeli jen kousek k rodnému domku Ann Hathawayové ze Shottery, jeho manželky, abychom se zde dozvěděli několik pikantních detailů z života obou slavných osobností. Tedy, že celá rodina Ann Hathaway, která pocházela z devíti dětí, obývala pouhé dvě místnosti po několik desetiletí než dostavěla domeček do dnešní podoby. Že se Ann vdávala ve svých 26 letech již těhotná a brala si pouze tehdy 18 letého Shakespeara, zjistili jsme, jak fungovalo středověké otáčení rožněm a kuchyňská předpříprava kuřete k večeři, kdy se prohazovalo komínem, aby se komín pročistil a kuře se tak zbavilo peří a tudíž se nemuselo škubat – akce dva v jednom.


Na závěr dne jsme pak ještě jednou prošli historické jádro Stratfordu, stihli nějaký ten „shopping“ a pak jsme u řeky v paprscích zapadajícího slunce prošli naše povinnosti a práva v rodinách společně s panem průvodcem, který nás upozornil na některá úskalí zdejšího pobytu – naštěstí jsme již většinu znali a byli předem poučeni, tak jsme mohli ještě chvíli relaxovat a vstřebávat zážitky. V osm hodin večer jsme se vrátili k autobusu a zde jsme se setkali se svými budoucími rodinami.

Další fotografie



Středa – Great Britain – den 3


Ráno sraz v 8:00 – děti spokojené, rodiny úžasné, jídlo v pořádku, všichni zdraví a natěšení, co nás čeká. Vyrazili jsme směrem na Iron bridge – vybudovaný v roce 1779 -  nejstarší litinový most na světě přes řeku Severn, symbol průmyslové revoluce. Když jsme vystoupili na parkovišti, bylo zřejmé, že městečko kromě oslav 60. výročí nastoupení královny na trůn je vyzdobené ještě pro další příležitost. Ten den v jednu hodinu odpoledne probíhal přes Iron bridge  běžec s olympijským ohněm – letos se nám podařilo stihnout několik významných událostí.


Ve Francii byl státní svátek, Anglie se připravovala na výročí korunovace a uvedení královny na trůn a navíc v létě se bude v Londýně konat olympiáda – všechny tyto události samozřejmě přispívají vzhledu i návštěvnosti  míst, která jsme nejen v Anglii viděli.
Ironbridge se nám představil v nejlepších barvách, dohlížela na nás i policie a pracovníci služeb instalovali vlajky a slavnostní výzdobu. Celé městečko bylo nazdobené, uklizené a obyvatelé byli svátečně naladěni.
Dalším místem,kam jsme dojeli asi po hodince byla replika viktoriánského městečka postaveného na místě bývalého uhelného dolu v Blist Hill, informační středisko audiovizuálně vybavené jako stará huť – v obchůdcích a dílnách Canal Street na nás dýchla atmosféra minulého století, mistři svého řemesla vyráběli výrobky a nechali  nás nahlédnout do tajemství  zrození věcí, které  mnohdy už netušíme ani k čemu jsou, ani jak se nazývá patřičné řemeslo v češtině, natož anglicky.


Bankovní ústav, stará lékárna, zubařova ordinace, fish and chips obchod, pošta, slévárna, kovotepec, štukatér, cihlář, výrobce svíček ( pán nám prozradil, že svíčky se dělaly bílé, ale v dolech se svítilo svíčkami zelenými, a pokud se u někoho našla doma zelená svíce, byla jasně kradená a dotyčný byl krutě trestán), klempíř, sedlář, tiskař, truhlář, zřícenina původních vysokých pecí, škola i s ukázkou vyučování. Martin s Patricií a Kačkou si vyzkoušeli prkna, co znamenají svět a zazpívali si v baru s místní kapelou.
Naše další cesta se vinula údolím k Coalport China Museum – staré porcelánce, kde vznikl nejeden známý dekor jídelních servisů. Tato továrna vyráběla porcelán ještě v roce 1926, kdy byla největší porcelánkou v zemi.


Dnes kromě kolekce vyráběných vzorů můžeme vidět výrobu dekorativních předmětů ( pán nám za čtyři minutky vymodeloval růžičku – zručný dělník ve výrobě údajně růžičku vymodeluje za třicet vteřin) ze směsi kaolínu a dalších plniv, postup dekorování porcelánu, výrobu květináčů z keramiky,                                      výpal výrobků v peci.
Olympijský běžec s řadou sponzorů zablokoval dopravu v „půli okresu“ - naši řidiči dělali zázraky, když se motali s naším autobusem mezi zaparkovanými automobily a protijedoucími vozidly, směr zřícenina hradu Ludlow na řece Teme v hrabství Shropshire. Dopravní kolaps na silnicích nás zdržel a ke zřícenině hradu z 12.století jsme přijeli v době poslední možné prohlídky.


Díky výmluvnosti našeho pana průvodce jsme si vyprosili cca 20 minutový vstup na pozemek hradu – provedli jsme tzv. „japonský výsadek“ - vřítili jsme se s fotoaparáty do hradních prostor a honem cvakali, vyběhli na věž a fofrem pryč. Korunou návštěvy Ludlow pak byl středověký kostel St. Lawrence Church s typickým dřevěným stropem ve tvaru obráceného lodního kýlu a plného obrovských kytic naaranžovaných květin připravených pro oslavy korunovace královny.
Domů jsme dojeli se zpožděním až po půl osmé a byli rádi, že nás již čeká jen dobrá večeře a zasloužený odpočinek.


Další fotografie



Čtvrtek – Great Britain – den 4


Jak bylo ve středu pěkně a teplo, po bouřce a nočním dešti nás ráno čekalo zataženo a relativní chladno, asi 15 stupňů. Všichni se na srazu objevili včas a spokojení, porovnávali nabídku jídel v rodinách i rodiny samotné, kdo se baví, kdo se nebaví, děti, zvířata, vybavení domácností....
Tento den nás dopoledne čekala čtyři různá městečka, abychom získali ucelený přehled o životě v oblasti Cotswoldu. První – Stow-on-the-Wold – v 17. a 18. století známé farmářskými trhy s ovcemi (prodej až 20.000 kusů zvířat denně) a vlnou, s hotelem s originálními dveřmi z 15.století a cotswoldskými zahradami.


Bourton –on-Water – podle místních Benátky Cotswoldu – ano vodní kanál se táhne podél „pěší zóny“ v této vesničce, ovšem s Benátkami neměl mnoho společného.´Avšak v rámci vstřícnosti a s nadhledem lze jistou podobnost připustit. Většina místních psů používá kanál jako brouzdaliště, rovněž kachní a kačeří populaci místní voda svědčí a když český turista oželí obědový balíček, mají zdejší pernatci docela ucházející mejdan.


Vesnička Bibury na řece Coln nás přivítala pitoreskními domečky jeden vedle druhého na Arlington Row, které lemovaly cestu od vody směrem na kopec – dnes bychom patrně hovořili o tzv. řadové zástavbě, ovšem v době vzniku v roce 1380 se jednalo o klášterní sklady vlny a posléze domovy tkalců v 17.století. Arlington Row a její titěrné domečky je patrně nejčastěji fotografovaná cotswoldská památka.


Burford – poslední navštívené městečko s přibližně 1000 obyvateli má rovněž středověký charakter s minimálně 900 letou historií pořádání trhů se zbožím luxusním i denní potřeby. Upoutalo nás strmou obchodní třídou High Street a počtem nejrůznějších obchůdků, restaurací, hotelů a galerií.


Odpoledne nás čekala návštěva hradu Warwick v hrabství Warwickshire na řece Avoně, kamenného a plně zachovaného památkově chráněného  hradu. Hrad vznikl na původním místě anglosaského opevnění z 10.století jako strategický kontrolní bod u řeky Avony.


V současnosti je hrad v soukromých rukách a využívá se pro turistické účely, jsou zde atrakce pro dospělé i děti – my jsme navštívili představení s cvičenými dravci ( Ernie the Eagle Owl „orlí sovou“ Ernie, která vlastně byla „sovák“, Sydney the Bald Eagle „plešatým“ orlem Sydneym, který po 18 letech z ničeho nic snesl vejce  a Nikita the Sea Eagle „supí mořskou orlicí“ nebo „orlí mořskou supicí“ Nikitou, která pochází z české ZOO).
Zúčastnili jsme se prohlídky hradu s duchy, někteří stateční z nás s dostatečně silným žaludkem  prošli individuálně Dungeon – mučírnu s expozicí Witches of Warwick, voskové figuríny v suterenních místnostech pod nádvořím. Tři hodiny pro hrad s celým okolím byly opravdu šibeniční lhůta, ale večer se nezadržitelně blížil a my se konečně mohli vymlouvat, že se zkazilo počasí, protože asi půl hodinky mrholilo – na Anglii docela rekord. Než jsme se vrátili do rodin, ještě jsme ve Stratfordu podlehli nákupnímu šílenství v místním Tescu – mnoho se nelišilo od toho českého, jen ty ceny nám připomínaly, že nejsme na Andělu.

Další fotografie



Pátek – Great Britain – den 5


Tak se nám přiblížil konec pobytu v Anglii rychleji než jsme počítali – během celého pobytu jsme se prakticky nezastavili a zážitky se na nás hrnuly jako by před autobusem pracovali dělníci s velkým bagrem plným informací. Poslední večer v rodině – poslední snídaně, poslední balíček na cestu. Rodiny se s námi loučily opravdu mile a skoro to vypadalo, že litují našeho odjezdu. Sraz na tradičním místě v netradičních 7:30 – tentokrát se všemi kufry a vidinou dlouhého přejezdu jednak do Londýna a pak domů.


Londýn – hlavní město, 10 miliónů obyvatel – jako by se celá Česká republika sestěhovala na jedno místo. Slavnostně vyzdobené ulice, královna na každém rohu shlížela na své poddané, gratulace královně nás provázely všude po cestě městem. Nejdříve jsme trochu nasáli atmosféru v ulicích, kde vlajky Velké Británie vlály jak prádlo v italských uličkách, vlajkosláva mezi každými dvěma pevnými body, spousta policistů a zátarasů připravených na příští den, kdy v 10:30 začínala  oslava diamantového výročí.´Na Temži lodě všech velikostí, Tower bridge se otevíral každou chvíli a před Tower najížděly velké námořní lodě.
Z autobusu jsme vystoupili rovnou před Towerem, takže jsme ušetřili čas za přepravu z Greenwiche, kam řidiči odjeli povinně odpočívat před návratem do ČR. V Toweru jsme prošli expozicí zbraní, brnění, koní panovníků, královskou sbírkou darů koruně. Byla zde vystavena i  diamantová koruna pro královnu, kterou panovnice bude mít v době oslav diamantového výročí své korunovace – krátce řečeno 60 let na trůnu.


Interaktivně jsme se dotkli historie „Hands on History“ za posledních 900 let, vyzkoušeli jsme si, co mohl vidět rytíř v brnění na koni, odhadovali jsme, které zbraně byly určeny na boj zblízka i na dálku, jak byly jednotlivé zbraně těžké a k čemu vlastně sloužily, bránili jsme hradby proti útoku nepřátel....
Královské klenoty v královské klenotnici, trezoru, jímž může projít až 2.500 návštěvníků za hodinu, se majestátně třpytily, diamanty nás ohromovaly svou velikostí, slavnostní róby panovníků a jídelní servisy ze zlata určené pro opravdu významné příležitosti. Po nádvořích Toweru prochází personál Toweru – Yeomen Warders , kteří plní funkci průvodců, provádí taktní ochranu a jsou i turistickou atrakcí. Nějací filmaři zde cosi natáčeli a havrani posedávali na hradbách a zamyšleně pozorovali všechen ten rumraj a taky se jen tak maličko předváděli, protože i oni jsou v historii Toweru nedílnou a nutnou součástí. Jména osmi havranů, kteří jsou nyní v Toweru - Gwylum, Thor, Hugine, Munin, Branwen, Bran, Gundulf a Baldrick.
Legenda towerských havranů má své kořeny v dávné historii, kdy žil obr jménem Bran, což ve welšské keltštině znamenalo Havran. Když umíral v jedné z bitev, stanovil, že jeho hlava má být sťata a pohřbena na kopci v Toweru směrem k Francii a od té doby nebude ostrovu hrozit žádné nebezpečí ze strany od moře. Havrani symbolizují obrovu obrannou sílu, ačkoliv dnes se towerským havranům přistřihují křídla, aby z Toweru nemohli odletět. Síla starého proroctví, že anglické království padne pokud havrani zmizí z Toweru, je tak podporovaná poněkud modernějšími prostředky.


Po návštěvě Toweru jsme zamířili k londýnskému Oku, abychom Londýn obsáhli z výšky a udělali si přehled o jeho velikosti i majestátnosti. Počasí nám přálo, ačkoliv bylo jen 16 stupňů, ale nepršelo a na pěší pochod městem byly téměř ideální podmínky. Pravda, v ten den mělo podobný nápad hodně dalších lidí, takže společně se zábranami pohybu turistů ze strany policie, zneprůchodnění částí města a vybudováním tribun na mnoha místech a opatřeními spojenými i s budoucím konáním olympiády se „operační prostor“ pro turistický ruch značně zúžil. Ideální pracovní podmínky pro různé zloděje, podvodníky i kapsáře – naštěstí setkání s jedním z nich pro nás dopadlo na Westminsterském mostě dobře.


Tradiční „kolečko“ Big Ben – Westminsterské opatství – Buckinghamský palác“ jsme museli operativně zkrátit kvůli uzavření James parku a znepřístupnění Buckinghamského paláce. Tak jsme „proběhli“ na Trafalgarské náměstí, kde fontány v klidu odpočívaly a lvi u památníku Nelsona byli „obložení“ vznikající otevřenou scénou a kde jen odpočítávadlo času zbývajícího do začátku olympiády bylo jedinou atrakcí. Zkratkou mezi domy jsme tedy odešli na Leicester Square,nádherně zrenovované náměstí s hromadou obchůdků a nabídkou suvenýrů a zde jsme strávili příjemné chvíle nakupováním a odpočinkem.
Poslední etapa cesty – jízda metrem a nadzemkou celkem s třemi přestupy nás strašila sice od rána, ale naši stateční putovatelé zvládli cestu na jedničku. Odměnou nám byl pohled na obnovenou a zrestaurovanou Cutty Sark - jeden z posledních čajových kliprů – rychlá plachetnice. Ve své době byla tato loď nazývána Královnou oceánů, nicméně v překladu její jméno vlastně znamená Krátká košile (košilka). Tato proslulá plachetnice, postavená 1869,  byla nejrychlejší velkou plachetnicí na světě. Po požáru před pěti roky byla těžce poškozena. Pochod na Greenwich a poslední snímky u nultého poledníku společně s pohledem na zamžený a do tmy se nořící Londýn nám pomalu ale jistě napovídala, že náš výlet opravdu definitivně končí.


Co způsobí oslavy korunovace v celé Británii druhý den se dalo odhadnout z naší celonoční bojové hry „Odjedeme domů?“ - vzhledem k počtu návštěvníků, kteří se hrnuli směrem do a ze země, došlo v Doveru k absolutnímu výpadku počítačové sítě, která umisťuje dopravní prostředky a jejich pasažéry na trajekty. Rozzlobení řidiči čekali v dlouhé frontě  před jedinou paní, která  rozdělovala umístěnky v rezervačním  středisku, policisté a obslužný personál se snažili zajistit plynulý a bezpečný odjezd dopravních prostředků do lodí a z nich, všude vládl neuvěřitelný zmatek a nervozita. Jediný náš pan průvodce s neotřesitelným klidem stál u přepážky, sám a první (ovšem také poslední) před druhým volným stolem a čekal na druhou paní, až se možná vrátí ke svému stolu.

Další fotografie



Všechno nakonec dobře dopadlo. Jako v pohádce, když víla mávne proutkem, paní opravdu po necelých dvou hodinách přišla, pan průvodce získal papírek, který nám otevřel cestu na loď a tím pádem i evropský břeh. Tentokrát jsme toho mnoho neobdivovali – někdo cestu prospal, někdo  proklimbal nebo probděl s vidinou českých hranic za nějakých dalších 12 hodin cesty.
Dojeli jsme sice se zpožděním, ale se spoustou zážitků, se vzpomínkami na milá setkání, náročný a mnohdy obtížně splnitelný program, neanglické počasí, opálení ale ne dopálení. Pro mnohé z nás dostalo jméno William Shakespeare konkrétní podobu člověka, který k nám promlouvá dodnes skrze své nesmrtelné divadelní postavy.