Poznávací zájezd FZŠ Brdičkova do Irska a Velké Británie
1. června až 8. června 2013
Putování Smaragdovým ostrovem s leprikónem Shamusem
Leprikón je v irské mytologii druh skřítka, který se údajně vyskytuje na Irských ostrovech. Jedná se o národ, který kdysi obýval Irsko před příchodem Keltů. Leprikón, stejně jako ostatní bytosti z irské mytologie, je spojován s čarovnými tvrzemi a čarovnými kruhy - nalezišti pradávných keltských a před-keltských stavenišť či drumlinů.
Leprikóni mívají podobu starého muže, kterému není cizí žádná špatnost a dovede číst myšlenky tak, že se podívá člověku do hlavy. Podle moderní představy bývá zobrazován s červenými vlasy, často s divokou bradkou, ve smaragdovém fráčku a s třírohým kloboukem. Zpravidla ví, kde je zakopán poklad, nejčastěji hrnec zlata. Leprikóni se živí jako obuvníci či ševci a údajně jsou velmi bohatí, neboť si za dob válek zakopali velké množství hrnců s pokladem. Podle legendy může člověk leprikóna lapit upřeným pohledem a ten pak nemůže utéci. Jakmile se však podívá jinam, leprikón zmizí. (Wikipedie)
1. den
Naše putování s Shamusem začalo již v Praze, protože tento zlomyslný mužíček nám nejen schoval tašku s připraveným jídlem a jednu nepromokavou bundu, ale určitě zařídil i brzký odjezd naší školní výpravy v sobotu 1. června v 6:45 od školy, v čase kdy každý normální člověk ještě spí.
Počasí nám celkem přálo, protože na chvíli přestalo pršet a my mohli do autobusu nastoupit suší a s ohledem na časnou hodinu i v dobré náladě. Cesta napříč evropskými zeměmi - Německem, Belgií a nakonec Francií byla dlouhá a ne moc zajímavá, protože chvílemi pršelo a pohled z okna, který se nám nabízel na ubíhající krajinu s pomalu stoupajícími hladinami řek nevzbuzoval žádné optimistické představy o našem putování, zvláště když jsme si uvědomili, že jedeme do země, kde průběžně a velmi často prší.
2. den
První nocleh ve Formuli, hotelu na francouzském území, který je známý svými dveřmi na kódy a samočistícími koupelnami a záchody, průslyšnými zdmi a chodbami, které se rozduní při každém krůčku, natož přeběhnutí....byl velmi krátký, vzhledem k tomu, že nás čekal dlouhý přejezd až do samotného Irska (s celkem "nevýznamnou" devítihodinovou zastávkou v Londýně) a tudíž jsme museli odjet ještě před tím, než by se normálně podávala snídaně v šest hodin ráno.
Všichni nás ale překvapili a byli nastoupení v autobuse čtvrt hodiny před oficiálním časem odjezdu - což vzhledem k tomu, že někteří spali poměrně tvrdě ještě v 5:40 (Shamus jim zamáčkl budíka nebo jim ho nařídil špatně) byl velmi hrdinný počin. Brzký odjezd nám zajistil klidný přejezd do Calais, hraničního přechodu do Anglie, pokud člověk jede trajektem. A že jsme si trajekty letos hezky užili, protože nejen na cestě tam, ale i zpátky, jsme se pohybovali výhradně na palubách těchto velkých lodí.
Počasí vypadalo velmi optimisticky, sluníčko svítilo od rána a my trnuli, co nás čeká za počasí v Anglii. Na loď jsme se dostali bez problému a v dobrém čase a za chvilku jsme už frčeli po mořské hladině vstříc našemu "druhému" dni putování. Většina z nás procházela lodí a objevovala všechna možná zákoutí, která takový kolos nabízí. První snímky plnily naše paměťové karty ve fotoaparátech, mobilech i tabletech.
Dover nás přivítal sluníčkem a v nedělním poklidném ránu jsme před devátou vstoupili na anglické území. V Anglii je o hodinu méně, tak jsme si nařídili anglický čas a "před osmou" vyrazili k Londýnu. Londýn nás uvítal sluníčkem a minimem lidí - kdo by také pochodoval na Greenwichi v neděli v půl jedenácté "in the morning" - maximálně česká výprava.
Pofotili jsme se s greenwichským poledníkem, obhlédli hvězdárnu a postáli nad městem ve snaze zorientovat se, kde to vlastně jsme a kam všude půjdeme. Byl nádherný výhled a místo přímo zvalo k hromadné fotografii nás všech.
Svou cestu jsme začali oproti jiným letům pochodem dolů do města a u nově rekonstruované Cutty Sark - plachetnice, která byla spuštěna poprvé na vodu v roce 1869 jako nákladní loď převážející čaj a ve své době byla nejrychlejší lodí na světě - jsme nastoupili na "lodní autobus" a svezli se po řece Temži až k Westminster Abbey. Obešli jsme tradiční místa jako Big Ben a The Houses of Parliament k Whitehallu, kde jsme byli svědky výměny jízdní hlídky. Naštěstí nebyl velký provoz, protože v ulicích Londýna se konal cyklistický závod na podporu britských vojáků raněných v boji a mnoho ulic bylo pro automobilový provoz uzavřeno.
James Park nás přivítal poklidnou atmosférou a poskytl nám prostor k relaxaci, odpočinku i načerpání nových sil, protože tento den pro nás někdy v půl třetí odpoledne teprve pořádně začínal.
Buckingham Palace - osamocený mezi turisty bez troubení aut a věčného shonu vypadal ve slunečním úpalu opravdu majestátně. Viděli jsme podle vztyčené královské vlajky, že královna je doma, avšak nenapadlo ji, aby nás pozvala na tradiční šálek čaje, ačkoliv doba tomu odpovídala. No stejně bychom na ni až do páté hodiny nečekali, měli jsme nabitý program... Po krátké zastávce jsme pokračovali skrz Green Park a zkratkou pod domy směrem na Piccadilly a Leicester Square, kde jsme měli naplánovaný rozchod na nákup londýnských suvenýrů.
Malou čáru přes rozpočet nám udělali živý Brad Pitt a Angelina Jolie, kteří v té době procházeli do jednoho z premiérových kin na Leicesteru, aby zde byli přítomni premiéře svého nového filmu World War Z. Sice nám se všemi svými bodyguardy "zabrali" místo tradičního srazu, ale někteří z nás alespoň měli dobrý pocit z toho, že dýchali stejný vzduch jako tyto mediálně známé a slavné osobnosti. Radost měli jistě i mobilní operátoři, neboť valná většina naší výpravy ihned volala do ČR svým kamarádům jaké štěstí je v Londýně potkalo.
Kolem Trafalgarského náměstí - uzavřeného kvůli protestům národnostních menšin a jejich demonstraci - jsme pak prošli na nábřeží Temže a svůj den zakončili na London Eye spanilou jízdou jednou dokola s nádherným výhledem na celé město a téměř jasnou oblohou.
Shamus nám ani moc neškodil a zjevně si střádal síly na další dny. Možná se nám pomstil tím nádherným slunečným dnem, kdo ví...
Z Londýna nás pak naši řidiči, kteří již od výjezdu od školy zjevně zápasili s navigací i svou vzájemnou nevraživostí ( Shamus jim určitě našeptával, když zadávali údaje) celkem bezpečně dovezli do Pembroke, vzdáleného od Londýna slabých 600 km.
V Pembroke jsme se po napínavých chvílích u nájezdu na loď, kde řidiči střídavě spouštěli a zvedali předek dolů a zadek nahoru nebo obráceně a pak zas naopak a chvíli to vypadalo, že půl autobusu pojede s lodí a druhá půlka zůstane na anglickém břehu nebo že podvozek zůstane navždy zaklíněný mezi břehem a lodí. Po adrenalinových okamžicích jsme se nalodili na trajekt přes Irské moře a čekaly nás slabé čtyři hodiny jízdy trajektem do Irska.
3. den
Moře bylo nádherně klidné, některým z nás se podařilo na chvíli si oddechnout na pohovkách a křeslech, kterými je trajekt vybavený. Byla to klidná jízda, protože jsme na trajektu byli prakticky téměř sami - kdo by také jezdil lodí ve dvě ráno. Ten "den" už začínal být pomaličku únavný, vezmeme-li v úvahu, že ve francouzské Formuli jsme si opravdu víceméně jen zdřímli, pak propochodovali Londýn a cestou z Londýna bylo stále na co koukat...stromy, auta, dálnice...někteří méně zkušení cestovatelé přes naše rady, že spánek je to nejlepší, co se dá na lodi dělat, odolávali a Shamus jim držel oči otevřené kouzelnými sirkami.
Ranní Rosslare - irský přístav a pak jízda do Wexfordu - malého přímořského dříve rybářského městečka byla za denního světla příjemná. Krajina se změnila na divokou irskou přírodu, malé domečky podél cesty, mnohé s doškovou střechou, působily pohádkově a den sliboval, že bude pěkné počasí. Posnídali jsme u mořského zálivu a pak prošli městem - tištěný průvodce sliboval životem pulzující městečko oplývající pěknými hospůdkami a pestrou uměleckou scénou, avšak v půl deváté ráno jsme mohli konstatovat, že nikde není ani živáčka, obchody otevírají převážně po poledni od jedné do pěti a jediný obyvatel, který si nás všimnul byl asi pětiletý chlapeček, který se objevil v jednom z oken v županu a zamával nám . Prošli jsme tedy pár úzkými uličkami a vyrazili dál.
Irish National Heritage Park - skanzen irského národního dědictví leží necelých deset kilometrů od Wexfordu. Dorazili jsme k němu asi na třetí pokus (navigace opět stávkovala a Shamus se tiše smál pod volantem), ale stálo to zato.
Skanzen leží v někdejších mokřinách a návštěvníci zde interaktivně putují irskou historií od počátků osídlení území přes repliky usedlostí, svatyní, pohřebišť, kláštera, horizontálního vodního mlýna ze 7. století až k vikingskému doku s loděmi. Velkou zásluhu měla i naše irská průvodkyně skanzenem, která zajímavě vyprávěla a "dobrovolníci" z našich řad předváděli polohu mrtvého v kamenném hrobě, byli majiteli úspěšně vzkvétajícího hradiště a měli své poddané a obránce hradiště nebo překládali odborný výklad průvodkyně svým v angličtině méně zdatným kamarádům. Všichni jsme si to užili a hřáli se v prvních paprscích slunečného dne.
Naší další zastávkou bylo městečko Kilkenny. Prošli jsme městečkem, abychom si udělal hrubou představu, kde co najdeme a pak jsme se rozdělili na dvě skupiny, protože naše skupina 47 žáků byla příliš velká na prohlídku hradu Kilkenny - paní průvodkyně využila toho, že jsem zde již jednou se školou byla a poslala nás do Rothe House - impozantního tudorovského kupeckého domu se dvěma nádvořími, zatímco její skupina si prošla zámek Kilkenny a později jsme se vyměnili.
Rothe House kdysi obývala rodina, která měla dvanáct dětí a proto postupně přistavovala další a další stavby, aby všichni měli pohodlí. Pán domu - kupec, který se také tak trochu živil pašeráctvím, ve své době zastával důležité postavení a dokonce jeho krásná manželka byla na první irské tištěné bankovce. V Rothe House je na svou dobu obrovský obývací pokoj se dvěma krby. V ložnici dětí nás upoutal originální dřevěný strop spojovaný pouze dřevěnými čepy bez použití hřebíků nebo šroubů. Je zde zrekonstruovaná černá kuchyně s obrovskými krby, kde se nejen topilo, ale i vařilo a peklo. Na dvoře nám průvodkyně ukázala unikátní systém na sbírání dešťové vody, která se využívala jako užitková i na zalévání v celém domě. Za domem je pak na bývalém parkovišti obnovená okrasná i užitková zahrada v podobě, jak u měšťanských domů bývalo zvykem.
Kilkenny Castle byl vybudovaný v 90. letech 12. století a obýván až do roku 1935. Je charakteristický mohutnými válcovými věžemi a mohutnými hradbami a navzdory mnoha architektonickým úpravám si udržel svůj středověký vzhled. Zlatým hřebem prohlídky je obrovská knihovna, jídelna s ukázkami dobového porcelánu, čínská ložnice a obrazová galerie s částečně proskleným stropem v podobě obráceného lodního kýlu a podepřeného zdobenými hlavicemi. Stavbu obklopují zahrady, kde obyvatelé Kilkenny rádi tráví svůj volný čas.
Po prohlídce Kilkenny jsme si ještě individuálně prohlédli hlavně obchodní část městečka a pak už nás čekal jen přejezd do Dublinu a první večeře v rodinách.
4. den
Rodina nás učitelek byla trochu zvláštní. Paní pracovala jako recepční v nemocnici a pán měl možná něco společného se školstvím. V domě bydlela jejich vnučka a dvě kočičky - kocour Bobby a Daisy - nalezenec z místního útulku. Rodina nás nakrmila, ale neměla mnoho snahy s námi hovořit. Naštěstí naši žáci většinou měli své rodiny mnohem komunikativnější, alespoň jak nám ráno říkali.
Naše kroky tento den směřovaly do hluboké historie Irska. Výlet do pradávné historie jsme tedy začali poněkud kontrastně ve žhavé současnosti - v Dublinu. Ráno bylo jasné a bez mráčku, sraz jsme měli na osmou u kostela, kam měl dorazit náš autobus.
První mráček se na nebe vloudil ve chvíli, kdy mi zazvonil telefon a jeden žák mi sdělil, že jeho kamarád, který se vrátil pro svůj tablet do rodiny se ztratil a že se sice našli navzájem, ale ztratili se oba. Ono vlastně nebylo divu, protože jsme bydleli ve vilové čtvrti, kde domečky byly víceméně jeden jako druhý. Klukům jsme řekly, ať zjistí, v jaké jsou ulici a zůstanou na místě, jak jsme říkali už v Praze na schůzce před odjezdem. Paní ubytovatelka skočila do auta, s ní naše zdravotnice, aby kluky poznala a jely pro ně. Shamus se určitě lámal smíchy v pase, jak nám to ráno zkomplikoval.
Našteští se kluci našli celkem rychle a byli přivezeni na místo srazu během chvilky, dřív než jsem domluvila s maminkou jednoho z nich, kterou kluci samozřejmě proti veškerým doporučením, co dělat nastane-li krize a která jsme si říkali ještě ve škole, volali jako první.
Nastoupili jsme do autobusu a vyrazili na první poznávací výlet - nejdříve do Dublinu na hlavní obchodní třídu, abychom "zmapovali" trh se suvenýry a získali čas předtím, než bude otevřena expozice v oblasti Newgrange, místa opředeného legendami a tajemstvím, kam jsme měli časovou vstupenku.
Je zde jedna z nejvýznamnějších chodbových hrobek v Evropě. Stavby jsou ještě starší než egypstské pyramidy a na svůj věk velmi zachovalé. V Newgrange jsme v návštěvnickém centru viděli modely pohřebišť a mnoho archeologických vykopávek. Pak jsme se museli opět rozdělit na dvě skupiny. K další oblasti Konwth jezdí pouze místní autobus, v němž je omezený počet sedadel pouze pro sedící pasažéry. Průvodkyně nás tedy musela rozdělit na "hlavní skupinu" a skupinu "čtyř" (dvě učitelky, dva žáci). Naštěstí jsme musely jednomu z nich obvázat rozbité koleno a tak jsme hezky vyplnily čas při čekání na další autobusy do Knowthu.
Knowth, lokalita osídlená od neolitu až do doby kolem roku 1400. Jsou zde dvě chodbové hrobky, bohužel momentálně neprůchodné kvůli nestabilním stropům a sedmnáct dalších pohřebních mohyl - kupolovitých staveb porostlých travou, jejichž stáří se odhaduje kolem 2000 až 2500 let př.n.l. a jsou starší než egyptské pyramidy. Mohyly jsou obložené kameny zdobenými rytinami, které představují 25% megalitického umění západní Evropy. Ozdoby na kamenech představují spirály a kosočtverce. Tomuto umění se rovněž přezdívá "skryté", protože kameny jsou zdobené pouze na zadní části otočené směrem k mohyle a tudíž ornamenty nebyly vidět.
Počasí bylo nádherné, slunce na rozpálené obloze nás spalovalo svými paprsky, z vrcholu hrobky byl nádherný rozhled do širého kraje pod námi....Shamus si určitě mnul ruce, jakým počasím se nám ten den pomstil.Irští skřítkové jsou totiž zodpovědní za počasí a obvykle sesílají na Irsko déšť, protože když vykoukne sluníčko a udělá se duha, podle pověsti u paty duhy mívají skřítkové schované své poklady.
Pravdou je, že nám všem bylo pěkné horko a tak jsme uvítali malou zastávku na břehu moře. My dospělí jsme žákům povolili jít do vody po kolena, hledat si mušličky a kamínky.... avšak nenapadlo nás, že někteří žáci nás vezmou za slovo a nakráčí do vody tak jak jsou, v dlouhých kalhotách, aniž by si je vyhrnuli. Počasí svádělo k různému stříkání a cákání, takže ve výsledku byla dobrá třetina žáků skrz naskrz mokrá, pomíjím ty, kteří v plném běhu v bezpečné hloubce po kolena klopýtli a zmizeli kompletně pod hladinou se srdcervoucím výkřikem a smíchem zároveň.
Ještě štěstí, že ranní nákupy se daly využít a žáci si kolegiálně popůjčovali suché oblečení, abychom mohli pokračovat v cestě. Náš původní plán večer ještě navštívit místní Tesco a nakoupit, co kdo potřeboval, buď jako suvenýr rodičům nebo mlsůtky pro sebe a kamarády, tak bohužel vzal zasvé - dobrá polovina dětí byla postrojená ve velmi odvážných oděvních kreacích, které by těžko obstály v konzervativních podmínkách irského hlavního města. Naštěstí rodiny byly tak hodné, že naše "vodníčky" v mnoha případech vypraly včetně oblečení, aby si lehký mořský odér nevezli až domů společně s kamínky, mušličkami a možná i krabími klepýtky.
5. den
Pátý den našeho putování po Irsku nás čekal nejnáročnější výlet po irských přírodních skvostech - údolí Glendalough, pohoří Wicklow Mountains a zahrady Powerscourt Gardens. Dohodli jsme se s řidiči, že ráno bude potřeba vyrazit brzy, abychom využili jednak ranní chlad - počasí slibovalo ještě parnější den než ten předchozí, jednak nás čekala opravdu dlouhá cesta v kopcích.
Sraz byl dohodnutý na osm ráno s tím, že všichni už musí na srazu být před osmou, abychom jen "naskákali" do autobusu a mohli jet. Sraz proběhl bez problémů až na dva opozdilce, kteří se vraceli pro peněženku, ale poučeni předešlým dnem, včas nás informovali o situaci a počkali vzorově jeden na druhého a dorazili jen chviličku po osmé. Žáci se usadili na zídce parkoviště na místě srazu a povídali si, co má a nemá "jejich" rodina, co měli k večeři a k snídani...a ráno vypadalo ukázkově bezproblémové.
To by ani nebyl náš škodolibý skřítek Shamus , aby něco neprovedl. Čtvrt na devět, půl deváté, dostávám sms od průvodkyně, že řidiči nemohou nastartovat autobus...sluníčko pálí tím víc a někteří žáci se přesunují do stínu přilehlých keřů, protože jim je horko a my nemáme zájem, aby večer skončili s úpalem. Třičtvrtě na devět...hovořím s průvodkyní, že situace se nemění a že přijedou hned jak motor naskočí. Autobus se objevil v zatáčce kolem čtvrt na deset a všichni jsme si oddechli - přece jen se výlet uskuteční. Malá jiskérka pochybností, že dnešní terén bude opravdu velmi náročný a pojedeme liduprázdnou krajinou a ranní nestartování by mohlo něco znamenat nám seděla v hlavě prakticky celý den. Ale Shamus se už uspokojil a usadil se někde u navigace, aby řidiče mohl pozlobit.
Pohoří Wicklow mountains - nejvyšší v zemi - se zvedá u Dublinu prakticky rovnou z mořského břehu. Nepřístupné hory s vrcholovými plošinami, strmými srázy a ledovcovými údolími s divokou přírodou, kdysi znamenaly bezpečné útočiště pro odpůrce anglického panství. Vřesové porosty dodávají krajině nachový nádech a scenérii celkově doplňují horské břidličné útvary. Lepší přístup do hor umožnila až Military Road, která se začala budovat až v roce 1800 a kolem které jsou významná ložiska rašeliny. Hory jsou dodnes velmi řídce osídlené a scenérie skalnatých údolí, lesů a rašelinišť neruší žádné civilizační výdobytky.
Ledovcové údolí dvou jezer Glendalough chrání osobitý klášterní komplex. V 6. století se v oblasti Horního jezera usadil poustevník - svatý Kevin, který zde žil ve velmi tvrdých podmínkách, spal na kamenech a jedl velmi skromně. Chtěl žít sám a daleko od lidí, avšak jeho příklad následovalo čím dál více lidí a osada se rozrůstala. V 9.století už bylo Glendalough obrovským klášterním komplexem.
Většina budov komplexu pochází z 8 a 12. století. Bohatství kláštera neuniklo Vikingům, kteří ho v průběhu staletí několikrát vyplenili, po roce 1400 část objektů zničila anglická vojska. Klášterní komunita zde zůstala do 16.století, kdy byly kláštery v Irsku zrušeny, ale mnoho z nich se dočkalo v 19. století rekonstrukce.
Stojí zde kostelík (St. Kevin´s Church (Kitchen)) s unikátní kamennou střechou a zvonicí. Celému komplexu pak vévodí obranná válcová věž vysoká 33 metrů s nepřístupně umístěným vchodem asi tři metry nad zemí, která sloužila jako zvonice, ke skladování jídla a v dobách nepřátelských nájezdů jako útočiště.
Kolem kostela a obranné věže je dosud používaný hřbitov s typickými irskými kříži. Nedaleko od věže stojí zachovaný keltský kříž St. Kevin´s Cross. K jezerům vede stezka divokou irskou přírodou chráněná mnoha tzv. svícnovými stromy, jejichž větve rostou v nepravděpodobných úhlech a tvarech. Ani my učitelky jsme nedovedly vysvětlit, proč stromy stáčí své větve do tvaru několikaramenných svícnů, bez ohledu na druh.
Po procházce údolím podél toku říčky nebo potoka jsme nasedli do autobusu a vydali se "přes kopec" k nejvyššímu irskému vodopádu Powerscourt. Řeka Dargle tu přepadává přes strmé skalní svahy z výšky 130 metrů. K vodopádu se dá dojít po naučné stezce mezi sekvojemi, duby a buky, roste zde divoce i araukárie. Pod vodopádem jsou obrovské kameny, kde návštěvníci podle svých sil a zdatnosti, občas i s použitím rozumu lezou a šplhají co nejvýše a nejblíže vodě přes mnoho celkem logických zákazů a upozornění na nevstupování na mokré kameny. Naštěstí naše skupina se spokojila s vytvořením několika fotogenických skupinek s vodopádem za zády. Proti slunku a proti jiskřící vodě měla většina fotografií opravdu nevalnou kvalitu a pouze tu "byli jsme tady" hodnotu.
Irské rodiny využívaly nezvykle slunného počasí k opalování své bledé pokožky, k venčení psů a dětí, k "piknikování" a sportovním aktivitám I někteří z nás včetně žáků 9. ročníku se vyřádili na místním dětském hřišti s bagříky a pískem.... Prostě takové spokojené a poklidné středeční odpoledne.
Po divoké a neuspořádané přírodě jsme zamířili do patrně nejhezčích zahrad v Irsku - Powercourt Gardens, působivě umístěných na úpatí hory Great Sugar Loaf (Velké cukrové homole). Své sídlo a okolní pozemek nechal ve 30. letech 18. století upravit Richard Wingfield, první vikomt z Powercourtu. Realizaci svěřil architektovi Richardu Casselsovi, zvanému Castle, který vystavěl zámek na místě bývalého normanského hradu. V letech 1858 - 75 založil sedmý vikomt nové okrasné zahrady, do nichž umístil brány, vázy a sochy, které shromáždil na svých cestách po Evropě. Podobu zahrad má na svědomí zahradní architekt Daniel Robinson, který původní zahrady spojil s terasami a doplnil okrasnými jezírky i oblázkovými mozaikami. Část zahrady je vyčleněna jako hřbitov domácích zvířat a ve spodní části parku je část plochy pojatá jako japonská zahrada. Mimo jiné zde rostou čínské jehličnany a bambusy.
6. den
Poslední den v Irsku nás čekala podrobná prohlídka Dublinu. Rozloučili jsme se se svými rodinami a s veškerým majetkem jsme opět ráno v osm čekali na autobus a byla v nás malá dušička, jestli autobus nastartuje. Řidiči večer říkali, že ho tentokrát postaví obráceně a tudíž by měl jít nastartovat bez problémů. Jejich plán opravdu vyšel a přijeli na čas. Čekalo nás dlouhých devět hodin povinné odstávky - ve městě jsme vystoupili na nám již známé Nassau Street u Trinity College, nejznámějšího dublinského vysokoškolského komplexu.
Vyrazili jsme "do ulic" kolem Halfpenny Bridge (nejstaršího dublinského mostu, který svoje pojmenování získal podle obnosu, který se platil za přechod řeky) k dublinskému hradu, který stojí uprostřed města blízko řeky. Bohužel hrad byl uvnitř uzavřen pro veřejnost kvůli jednání komise EU a nebyli jsme vpuštěni ani na nádvoří hradu. Proto jsme zůstali jen před hradem a prohlédli situto zvláštní "architektonickou lahůdku" pouze zvenčí, kde válcová středověká věž vévodí gotickému paláci a klasicistní budově parlamentu, proti nimž je vystavěný jakýsi funkcionalistický bílo zelený nízký "panelák", kde sídlí různé vládní organizace a jsou zde vládní kanceláře. Přesto některým žákům na této "kompozici" nepřišlo nic ani trochu zvláštního...
Od hradu jsme vyrazili ke katedrále sv. Patrika - největšího irského kostela založeného vedle posvátné studny, kde se již křtilo v roce 450. Původní svatyně byla dřevěnou kaplí, podstatná část stavby pochází z 13. století. Katedrála je dlouhá 91 metrů, věž kostela je vysoká 43 metrů. Uvnitř je hrobka spisovatele a básníka Jonathana Swifta, autora Gulliverových cest a "dveře smíření", kterými obléhaní obránci kostela prostrčili ruku ve snaze zjednat příměří a tak, poté, co jim protivník ruku neuťal, ale stiskl, ukončili dlouhý boj.
U katedrály jsme si odpočinuli v parku a nebyl by to Shamus, aby se nám nepřipomněl...po našem odchodu jedna dívčina zjistila, že si na trávu odložila mobil a odešla. Naštěstí se nad ní škodolibý skřítek slitoval a telefon nechal ležet na místě. Všechno dobře dopadlo a mobil se vrátil ke své majitelce.
Kolem "české hospody" jsme se vrátili do centra a vnořili se do uliček Temple Bar - čtvrti umění a zábavy složené z křivolakých dlážděných uliček, plné restaurací, barů, obchůdků s módním zbožím a uměleckými dílnami. Přitažlivost této čtvrti dodává i stylová obytná zástavba.
Pomalu se blížilo poledne a my se opět uchýlili do Trinity College, kde byla možnost se v klidu naobědvat - nasvačit, odpočinout si a rozdat si zbylé peníze ze vstupů. Pak jsme opět společně vyrazili do ulic, tentokrát do samotného obchodního středu města přes O´Conell Street do Leprechaun Museum - muzea leprikónů a skřítků, abychom konečně zjistili také něco o legendách a pověstech Irska.
Dveře muzea se otevřely návštěvníkům, kteří chtějí poznat interaktivně irský folklór, mytologii i báje, v březnu 2010. Naše již tradiční dvě skupiny postupně prostoupily tajemným pokojem, kde jsme se všichni změnili na skřítky a prolezli krbem do světa pohádek a bájí. Prošli jsme pod duhou a poslechli si výklad, jak to bylo s historií osídlení Irska skřítky. Pak jsme procházeli několika místnostmi, kde nám naši průvodci vysvětlili, jak to vlastně s těmi skřítky v Irsku je. Dozvěděli jsme se, jak chodí oblečení, proč jsou na lidi zlí a proč jim dělají naschvály.
Když si lidé a skřítkové rozdělovali Irsko mezi sebou, lidé se s nimi dohodli, že oni budou obývat "vršek" ostrova a skřítkové "spodek" - skřítkové byli z tohoto uspořádání zpočátku šťastní, že dostanou jižní část ostrova s majestátní horskou oblastí Killarney a Ring of Kerry, avšak lidé jim vysvětlili, že vršek = povrch a spodek= podzemí. To se skřítkům nelíbilo, a proto ostrov zakleli, že zde pořád prší a počasí je tak po většinu roku ohavné.
Na konci jsme se pak mohli sami na chvilku ve skřítky proměnit a vzájemně se vyfotografovat u nábytku v nadživotní velikosti. Poslední intenzívní "šoping" a nákup potravin na cestu a ....
Bylo by hezké říct, že na rozloučenou nám mávaly trsy hlodáše evropského (těch žlutých keřů, které rostly úplně všude) a "plevele" - trsů červeně, růžově, bíle i tmavě fialově kvetoucí trvalky, která se v Irsku vyskytuje na kamenech, zídkách, okrajích silnic, na střechách i za komíny...jejíž jméno jsme se podruhé pokusily vypátrat a opět jsme se dozvěděly to samé, co před několika roky. Říká se tomu plevel a roste to prakticky všude a protože to vypadá hezky, lidé to nechávají být a nejspíše ptáci roznášejí semínka této rostliny po celém Irsku (a nejen tam, protože i v Jižní Anglii je k nalezení v mnoha exemplářích).
Bohužel jsem však měla dojem, že si našeho odjezdu nikdo moc nevšimnul - zase jeden autobus s turisty, kteří se na silnici vlevo necítí tak úplně jistě a při rozhlížení na přechodech divoce hází hlavou sem a tam (že by trénovali na tenisový Wimbledon?) a nakonec nakráčí rovnou pod auto, protože jede z "blbého" směru.
Pak už nás čekala jen dlouhá cesta na trajekt v Rosslare, kde už jsme to znali - vystoupit z autobusu, rychle na trajektu zabrat pohodlné místečko - většinu žáků jsme našly u zásuvek, kde "spojenými rozdvojkami" živili své mobily, tablety, fotoaparáty a probírali své zážitky. Čekala nás dlouhá noc, tři a půl hodiny na trajektu a pak 600 km cesta do Brightonu, našeho posledního dne na anglické půdě.
7. den
Po noci tentokrát naplněné přerušovaným spánkem jsme ráno po sedmé dojeli do Brightonu. Naši řidiči zaparkovali na hlavním nábřeží, kde byla v té době ještě spousta místa. Protože bylo ještě brzo, udělali jsme si malou procházku městem, abychom získali představu, co nás čeká a abychom se trochu zorientovali.
Nejdříve jsme zabrousili do části města zvané Lanes - Uličky, kde jsou různé malé krámky a levné obchody. Sice jsme žáky upozorňovali, že do této části města se vrátíme ještě odpoledne a není tudíž radno dělat nějaké nákupy, jen se porozhlédnout a pak odpoledne jít najisto...ne všichni nás poslouchali a poslechli. Je pravdou, že naše průvodkyně svůj každý proslov začínala úvodní větou: "Děcka, poslouchejte, říkám to jenom jednou....", a v mnoha případech si získala pozornost žáků téměř okamžitě. Avšak mnozí by potřebovali to tisíckrát omleté - opakování matka moudrosti (a menší námahy) a zkusit poslechnout rady zkušenějších.
Když jsme opustili oblast Lanes bohatší o pár fotografií, zjistili jsme, že někteří žáci jsou obtíženi nákupy na celý den i "domů" a zcela zbytečně vláčejí městem igelitky s nákupy, o které se tak museli už starat po celý den. Jejich naivní myšlenka, že si nákupy zanesou do autobusu bohužel nevyšla, protože autobus už byl zaparkovaný bůhvíkde a řidiči po celonočním přejezdu dávno spali.
Brighton je lázeňské město na břehu moře, pláž tvoří hlavní promenádu a vzhledem k panující teplotě cca 25°C a slunečnému počasí mělo naše putování městem prázdninový charakter. Z pláže vybíhá do moře 150 let staré dřevěné molo, na kterém jsou umístěny různé atrakce, stánky se suvenýry, herny a stánky s typickým fish´n chips with mashed peas občerstvením.
Od jedenácti hodin ráno se všechny atrakce dávají do pohybu a stánky otevírají a víceméně povinností návštěvníka Brightonu je toto všechno absolvovat a navštívit. Dali jsme si rozchod s tím, že naši žáci vyzkoušejí některé atrakce včetně Domu hrůzy ("Paní učitelko měl jsem celou dobu zavřené oči a když mi řekli, že jsme na konci, tak jsme nebyli a já se strašně vyděsil...."), paní učitelka si koupila občerstvení a vyslechla pozorně prodavače, že musí dávat pozor na ptáky...Shamus nezůstal v Dublinu, zůstal s námi, protože jsme mu byli sympatičtí...najednou nám nad hlavou něco mávlo a....racek si odnášel kus masa a půlka nudlí se válela na prknech mola.
Paní učitelka se pak uchýlila pod stříšku a doufala, že zbytek jídla už ubrání....Po polechtání bránice, "bobříkovi odvahy", "překonej sám sebe", nákupu suvenýrů a občerstvení jsme prošli molem zpět ke kolu - ne sice tak velkému jako v Londýně, ale on Brighton také není tak obrovský.
Byli jsme rozděleni podle záhadného kódu do skupinek a naloženi po šesti do kabinek a putovali jsme nahoru dolů a rozhlíželi se, jak nám komentátor radil. Je pravdou, že ti, co nastoupili poslední, vystupovali jako první a ti, co nastupovali první absolvovali nejvíc "koleček". Ale jízda byla i tak zajímavá a rozhled daleký. Po "kole" jsme si dali malou přestávku na oběd, sbírání kamínků a fotografování, protože Královský palác jsme měli objednaný až na druhou hodinu odpolední.
Pak jsme vyrazili k Bílému slonovi, jak se královskému letohrádku přezdívá. Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny, každý už dávno věděl, která skupina je ta pravá a v intervalu cca čtvrt hodiny jsme vstoupili do pohádkově nádherných interiérů.
Vstupní halou se schodištěm s "bambusovým" zábradlím jsme prošli do jídelny a velkého salónu, strop zdobili pohádkoví draci, kteří v hubách nesli obrovské lustry, nádherný stůl pokrytý stylovým nádobím, na stěnách malby fénixů, kuchyň se čtyřmi sloupy - palmami, které podpíraly strop, některé listy malované, některé plasticky vybíhající do prostoru, profesionální litinové nádobí - největší sbírka v Anglii, v každé nádobě jídlo, aby bylo vidět, na co se nádoba používala (jen ta "labuť na plechu" nám byla trochu divná), obrovské stoly na přípravu jídel...ložnice, hudební sál, taneční sál s lustry ve tvaru otevřených deštníků opředených girlandami květin, v patře pak jednotlivé ložnice. Snové prostředí, spousta oken, teras, vyhlídek do zahrady kolem domu.
Po prohlídce rozdala průvodkyně zbylé libry ze vstupného a žáci se rozešli na poslední nákupy, hlavně jídla na cestu, která nás ještě čekala. Poklidným ale horkým podvečerem jsme přešli pomalu celé nábřeží k autobusu - všichni obtíženi taškami s posledními večerními, ale i ranními nákupy, slunce se do nás opíralo svými paprsky a měli jsme pocit, že Shamus pošeptal řidičům, ať zaparkují až v dalším městě. Nakonec jsme k autobusu došli a odměnou nám byly lahodné teplé párky, které nám zatím řidiči připravili. Jeden z nich nám prozradil, ač již čtyřikrát ženatý, že to bylo v jeho životě první jídlo, které kdy ohříval. Vlastně si oddychl, že tu nejnáročnější část z celého zájezdu má zdárně za sebou.
Kolem šesté hodiny večer jsme naposledy zamávali Brightonu a vyrazili směr Londýn. Nevím, jak řidiči měli trasu na Londýn naplánovanou. Průvodkyně jim dala přesné instrukce kudy, avšak nebyl by to náš výlet, abychom nepocítili Shamusův zlomyslný smysl pro humor. Řidiči měli navigaci naprogramovanou, nicméně ta nás hnala nejdříve po širokých cestách, ale s každou zatáčkou se silnice měnily v silničky užší a užší, stromy se blížily k okraji a skláněly své větve níž a níž a my měli jedinečnou možnost prohlédnout si oblast Hastings tak detailně, že to ani nemuselo být.
Když jsme se pak potkali na silnici taktak široké pro náš autobus s dalšími dvěma protijedoucími automobily a řešili, kdo couvne a kdo se vyhne, vypadalo to, že skončíme někomu na zahradě nebo budeme v Anglii přezimovat. Nicméně po této zkoušce nervů už Shamus uspokojil svojí zlomyslnost a postupně nás navedl na silnice vhodnější pro autobusovou dopravu. Do Doveru jsme sjížděli a v dálce na moři se majestátně kýval trajekt, který jsme původně chtěli stihnout...
Na trajekt jsme se dostali v pořádku, dokonce na ten náš, kterým jsme chtěli původně jet. Narozdíl od našich předchozích cest byl opravdu hezky plný a člověk si musel svou "židli" pořádně hlídat, aby si měl kam sednout. Na trajektu bylo dalších nejméně pět českých autobusů a moře bylo pěkně neklidné. Nikdy bych nevěřila, že udržet směr dopředu je tak namahavé na lodi, kde jsou chodby nejméně tři metry široké a kolik to dá práce udržet přímou trasu po čisté rovině, kdy kroky zcela nezadržitelně a nedobrovolně směřují od stěny ke stěně. Však také sociální zázemí lodě dostalo svůj příděl od turistů nezvyklých na tak divokou jízdu.
Naštěstí cesta trvala jen hodinku a půl a pak už nás čekala sladká Francie, kousíček Nizozemí, Belgie a dlouhá cesta přes Německo ke škole a domů. Vzhledem k tomu, co jsme měli za sebou jsme v klidu zavřeli oči a jak ti Karafiátovi Broučci jsme spali a spali, ne moc dobře ani pohodlně, ale spalo se nám v klidu.
Zhodnocení poznávacího výletu do Irska a Velké Británie:
- dojeli jsme ve zdraví a bezpečně, ačkoliv řidiči tentokrát nebyli tak přívětiví jako obvykle
- paní průvodkyně byla výborná
- ubytování v rodinách bylo skvělé a naši ubytovatelé naší skupinu chválili za znalost jazyka i chování v rodinách
- na trajektech si vysloužili naši žáci rovněž pochvalu za chování podle pravidel - hlídali se navzájem a dbali všech bezpečnostních upozornění
- během zájezdu se žáci chovali dobře, dodržovali srazy, smířili se s anglickými a irskými přechody přes křižovatky, s věčným počítáním i přesuny v "útvaru"
- počasí vyšlo skvěle a v zemi, kde neoschne list jsme zažili dny bez jediné kapičky (bohužel všechny ty anglické kapičky se v době našeho pobytu soustředily nad naší českou kotlinou a způsobily tu nevídanou povodeň)
A Shamus? Ten sedí někde u nás doma a drží v ručičce svůj nový poklad - přívěsek ke klíčům se srdcem Gladdach, který jsem si koupila a čeká na svojí novou příležitost, čím by se nám mohl pomstít.
