Studijně poznávací zájezd do Velké Británie 2016
Sedmidenní poznávací a studijní zájezd do Velké Británie ve dnech 12.6.-18.6.2016,
účastníci FZŠ Brdičkova, ZŠ Říčany a soukromá jazyková škola Andantino, Senec u Bratislavy
uspořádaný ve spolupráci s Cestovní kanceláří Školní zájezdy Brno
autor: Ing. Eva Hubálková
1.den - neděle 12.6.
Putování po Velké Británii jsme si letos ozvláštnili výukou angličtiny. Náš poznávací zájezd začal 12.června v odpoledních hodinách. Autobus přijel načas a v něm jsme se seznámili s dalšími účastníky zájezdu - konkrétně s 21 žáky říčanské základní školy se dvěma vyučujícími a skupinou 12 žáků s panem učitelem ze slovenského Sence u Bratislavy. Tímto se náš zájezd stal mezinárodním od samého počátku.
Žáci byli nejdříve zaražení, protože jejich generace už nemá tolik zkušeností se slovenštinou a měli obavy, že si nebudou navzájem rozumět. Nicméně už na našich hranicích v Rozvadově začala čilá výměna nezvyklé slovní zásoby - české i slovenské. Potom, co se všichni shodli na tom, že nejen měsíce v roce jsou zajímavý lingvistický oříšek, pustili se do výuky "ř", "ô" a celkově výslovnosti i vysvětlování významů slov, hledání synonym v obou jazycích, co nezvládali slovně zvládli rukama nohama a tak nenásilně trénovali na svůj vstup do anglických rodin i do anglické školy.
Cesta před námi byla dlouhá a únavná, ale mnozí "stateční" se rozhodli, že přece nejsou žádná "béčka" a zůstanou vzhůru celou noc. Marně jsme jim vysvětlovali, že druhý den bude velmi náročný....bez rodičovského dozoru byli žáci odbojní a rozhodnutí obhájit "svou pravdu" - nakonec se jako vždycky všichni přesvědčili, že bohužel ti učitelé zase měli pravdu...
Překročení Kanálu jsme měli naplánované vlakem - cestovní kancelář zvolila bezpečnější variantu překonání hranic. "Navlakovali" jsme se bez komplikací, naši řidiči Lukáš a Pavel byli zkušení profesionálové. Samozřejmě vyhlásili "soutěž", kdo uvidí potápěče, že vyhrává a během půlhodinky jsme byli na britském břehu.
2. den - pondělí 13.6.
Do Anglie jsme vstoupili za mlžného rána a po dálnici odjeli na Portsmouth, významný přístav a rodné město Charlese Dickense. Dominantu města tvoří vyhlídková věž Spinnaker - připomínka nového milénia vybudovaná v devadesátých letech minulého století. Věž je vysoká 170 metrů, vyhlídková plošina je ve výšce 100 m. Spinnaker ve tvaru napnuté plachty se vypíná na mořském břehu a shlíží na doky a přilehlý přístav.
Naším cílem se stala expozice Historické loděnice - námořní základny Jejího veličenstva, kde je několik budov Královského námořního muzea, historické lodí a doky a zábavní středisko pro návštěvníky centra.
Rozdělili jsme se na skupiny podle škol a začali navštěvovat jednotlivé expozice. Před námi bylo skoro pět hodin času. Začali jsme obrněným válečným trojstěžníkem Warrior na parní pohon, prolezli jsme všechna přístupná podlaží od kapitánského můstku, plně vyzbrojené paluby s dřevěnými replikami děl, jídelnu, hospodářské místnosti, strojovnu, ložnice námořníků i místnosti velitelské posádky až po nejzazší podpalubí, sklady, dílny lodních tesařů, zásoby uhlí včetně temné uličky s "rozpálenými" kotly, nemocnici, pekárnu, lékárnu i kuchyně...
Co nás opravdu zaujalo, že závěsné sítě - "postele" námořníků visely v jídelně nad jídelními stoly, že na lodi byl prostor pro 600 členů posádky velmi účelně rozvržený a že kuřata a kachny určené pro jídelnu námořníci chovali v záchranných člunech.
Prohlídce jsme věnovali hodinu vymezeného času a pomalu zjišťovali, že v podstatě není v našich silách všechno, co nabízí tato námořní základna v časovém limitu zvládnout. Dali jsme tedy hlavy dohromady a navštívili suché doky vedle lodi Warrior - žáci zde mohli vidět dělníky při práci na obnově starých poškozených plavidel a toho, jak tito lidé vrací krásu a eleganci lodím, o nichž ani neuvažovali, že by bylo možné je zrestaurovat do původního stavu. V patře pak interaktivně udržovali tempo na veslici, trefovali cíl lodním dělem, závodili s lodičkami mezi sebou i vyzkoušeli, jak sami sebe "vytáhnout" na stěžeň nebo si oblékali typické námořnické oblečení.
Třešinkou na dortu pak bylo vystoupení "starého mořského vlka" - vysloužilého námořníka u vchodu, který zde vázal uzle a žákům předvedl nejrůznější triky s provazy a lany.
Vzhledem k tomu, že bylo příznivé počasí, pokračovali jsme okružní jízdou vyhlídkovou lodí po celé lodní základně. Tato je domovem většiny lodí Royal Navy, rybářských lodí a minolovek. Na základně pracuje celkem 17 300 lidí a její velikost je těžko představitelná i potom, co jsme podnikli okružní jízdu. Anglie nám představila i svojí obvyklou tvář a během jízdy jsme stihli několikrát zmoknout.
Naším novým cílem se pak stala další loď - historická Mary Rose postavená v 16.století upravená na válečnou loď, na níž byl zabit admirál Nelson v bitvě u Trafalgaru a jehož ostatky Mary Rose dopravila do Anglie v sudu s vínem. Loď je rovněž vybavena těžkými děly a přesvědčili jsme se při prolézání lodních pater, že lidé ve středověku rozhodně nebyli tak vysocí jako jsme dnes my a čím nižší postavení členů posádky na lodi, tím nižší strop. Dostali jsme se prakticky na samé dno lodi, kde byly uskladněné zásoby - unikátní bylo upevnění sudů se zásobami v hromadách kamení - jednak kvůi stabilitě lodi i kvůli ukotvení nákladu. Na lodi byla ustájená zvířata, zásoby paliva i jídla, mohli jsme si prakticky osahat téměř veškeré zařízení lodi.
Námořní muzeum jsme již kvůli časové tísni nestihli navštívit, ale své putování jsme zakončili v zábavním středisku, kde si žáci mohli vyzkoušet své logické myšlení třeba při "vyvažování nákladu lodi", zkusit nejen svojí zručnost a obratnost, ale i smysl pro rovnováhu na "opičí dráze", "šplhat " mezi ráhnovím, potrénovat postřeh, vyzkoušet opravdovou horolezeckou stěnu.
Prohlídku města jsme zakončili krátkou procházkou centrem a prozkoumáním místní obchodní sítě. Autobus nás vyzvedl a odvezl do nedalekého Lancingu, jehož okolí se stalo naším domovem po další dny. Ubytováním v rodinách skončil náš první den v Anglii.
3.den - úterý 14.6.
Večer strávili žáci již ve svých nových rodinách. Ráno jsme měli sraz na půl devátou a autobus nás všechny odvezl do centra Lancingu, kde sídlila naše škola. Učebny jsme měli ve starém pobřežním hotelu, velmi anglickém a typickém. Celou skupinu si přebraly tři lektorky, postarší jemné dámy, pod jejichž dozorem si naši žáci vypracovali jazykový test a po přestávce byli rozděleni do tří skupin podle svých schopností a jazykových znalostí.
Přestávky jsme vždycky trávili v parku před hotelem - jednak se žáci dostali na vzduch, měli "piknik" - tudíž svačinu v přírodě a z ryze praktického hlediska si vždycky vyrazili s jedním s učitelů na hygienickou "procházku" k pobřeží, kde byly veřejné toalety s dostatečnou kapacitou na soustředěný nápor našich padesáti studentů.
Odpoledne nás čekala katedrála v Salisbury s nejstarším mechanickým funkčním modelem hodin na světě, které pracují od roku 1386 a vyznačují se tím, že nemají ani ciferník, ani ručičky a čas se určuje pravidelným odbíjením po hodině ve věži kostela. V katedrále a jejím okolí byla výstava uměleckých děl Sophie Ryder převážně vytvořených z odpadového materiálu nebo drátu, jejichž hlavním motivem byly zvířecí postavy - králíci, koně, oslíci. Nádvoří katedrály v Salisbury posloužilo při natáčení některých scén Harryho Pottera jako nádvoří školy v Bradavicích.
Druhým naším cílem bylo Stonehenge - komplex několika menhirů a kamenných kruhů nedaleko Salisbury.O účelu tohoto místa se vedou letité spory - mohlo jít o místo k léčení zraněných a nemocných, o astronomickou observatoř, o svatyni k rituálnímu uctívání zesnulých nebo o něco jiného.
Dříve byla památka volně viditelná z nedaleké silnice a přicházelo se k ní od parkoviště tunelem. Dnes je nedaleko památky vybudováno informační středisko a k památce jezdí autobus asi 5 km. Vzhledem k tomu, že autobusy staví pod vrcholem mírného kopce, který vede ke Stenehenge a památka se pomalu vynořuje na obzoru, je třeba ocenit záměr novodobé koncepce zpřístupnění památky s tzv. wow efektem, návštěvník prostě zažije úžas, údiv a překvapení. Blízko informačního střediska je vybudovaná malá prehistorická vesnička. Bohužel nás na Stonehenge chytila docela pěkná průtrž mračen a žáci se raději věnovali průzkumu informačního střediska zevnitř.
Cestou do rodin nás trochu proháněl déšť a obavy o zdravotní stav dvou žáků říčanské školy, kteří si stěžovali na bolest v krku a rozhodně nevypadali, že jsou v pořádku.
4.den - středa 15.6.
Středa - polovina "výletu" za námi - po ránu byli naši žáci spokojení, jídlo v rodinách bylo chutné, i když mnohdy nezvyklé. Žádné nepříjemnosti, nikdo nezapomněl svačinu v rodině...jediný obláček na našem nebi - zdravotní stav říčanských žáků se nezlepšil, navíc jeden z nich dostal v noci horečku. Nezbylo než začít řešit nastalou situaci. Jedna z říčanských vyučujících vyrazila s nemocnými k lékaři do nemocnice a my ostatní čekali, co bude dál.
Žáci ve svých pracovních skupinách pracovali se svými vyučujícími - někteří "pilovali" slovíčka a sestavovali si svůj osobní jídelní lístek pro fiktivní hotel, který "vlastnili", jiní diskutovali o kulturních rozdílech mezi Českou republikou a Británií. Když vycházeli z budovy na "piknik", rozhodně nevypadali, že by výuka byla procházka po letní louce. Byli unavení, přece jen myšlení a nutnost vyjadřovat se v jazyce byla náročnější než si byli ochotni připustit. Byl hezký slunečný den a nás čekal velmi náročný výlet na ostrov Wight. Po přestávce jsme na chvíli zašly s paní učitelkou z Říčan na pobřeží. Naší náladu zkalila zpráva z nemocnice, protože u obou říčanských žáků konstatoval lékař příušnice.
Situace nevypadala dobře. Bylo nutné zařídit spoustu věcí a pokusit se nenarušit náš program. Na toto odpoledne nejspíš dlouho nezapomeneme ani my ani náš průvodce Martin, protože musel nastalou situaci probrat s naší cestovní kanceláří, se zástupcem ubytovatelů, s pojišťovnou, ... celé odpoledne měl co dělat. Přece jen se jednalo o infekci a my netušili, jak naši ubytovatelé zareagují, jak zareagují lektoři, jaký bude názor cestovní kanceláře...
Výlet na ostrov, který by měl trvat někdy do devíti večer ve chvíli, kdy jsme nevěděli, zda, kde a jak "složíme hlavu", s nemocnými, kteří měli teplotu a bylo třeba se postarat o jejich klidový režim .... nevýhoda "cizího hřiště". Být v Čechách, nemocné pošleme domů, ale takhle ve chvíli, kdy rodiny nemají povinnost se o nás starat přes den. Navíc se nejednalo o rýmičku.
Situaci jsme přehodnotili a po vyučování jsme vyrazili do Brightonu - žáci byli nadšení, jelo se k moři. Slunce svítilo, byl opravdu nádherný den. V Brightonu jsme šli pozdravit moře na oblázkovou pláž, vyzkoušet teplotu vody alespoň chodidly, navštívili jsme zábavní park na brightonském historickém molu a odpoledne zašli do zdejšího Sea Life Centre akvária - nejstaršího fungujícího akvária světa s tropickým pralesem, mořskou zátokou, s žraloky, rejnoky a mořskými želvami, mořskými koníky i piraňami. Je pravdou, že žáci hodně ocenili nohy krmiče ryb v holínkách, které pochodovaly po průhledném stropě tunelu pod akváriem - ten muž zde cosi čistil a zároveň házel rybám svačinu.
S nemocnými paní učitelky seděly ve stínu u pláže a snažily se jim zajistit klid a optimální podmínky. Slovenská skupina řešila problém se ztraceným nebo ukradeným telefonem jedné ze studentek. Prostě tento den byl smolný hned od rána. Po prohlídce akvária jsme pak se skupinou přešli do zahrad Royal Pavillonu - bývalého královského paláce přezdívaného Bílý slon, monumentálního a inspirovaného architekturou Dálného východu, zejména Indie. Odtud jsme pak odešli do Lanes - Uliček - staré obchodní čtvrti, kde si žáci mohli výhodně nakoupit upomínkové předměty a po šesté večer jsme Brighton opustili.
Náš průvodce Martin neustále komunikoval s cestovní kanceláří a ubytovateli, s pojišťovnou, sehnal hotel pro naše nemocné, protože rodiny, kde doposud bydleli, je odmítly přijmout zpátky. Paní učitelky byly přestěhovány rovněž do hotelu, aby se mohly o své nemocné žáky postarat. Podmínky v rodinách se zklidnily a kromě jedněch ubytovatelů, kteří prostě přivezli kufry dvou žaček ze Slovenska na meeting point a ujeli, jsme měli dál kde bydlet. Naštěstí vedoucí ubytovatelů Maria jako zázrakem vyčarovala další rodinu, která dívky přijala. Ufff. Takhle výživný zájezd jsme zatím nikdy neměli.
Aby naše zážitky byly opravdu dokonalé, neskončil den dobrodružství tím, že bychom v klidu jako pedagogický dozor dojely domů ... Autobus odvezl naše nemocné a paní učitelky do hotelu - měli asi pět minut na sbalení svých věcí, náš průvodce Martin společně s Mariou - vedoucí ubytovatelkou - jel ještě zkontrolovat, jak to vypadá v hotelu...my jsme jezdily společně s nimi, protože Maria nás a Martina vždycky vozila "domů". Maria průběžně vyřizovala telefony, měla starosti s Francouzi, kteří se ten den přijeli ubytovat a měli poněkud přehnané požadavky. Než Martin vyřídil detaily ubytování a stravování pro učitelky a nemocné, čekaly jsme v hotelové hale a pozorovaly místní koloryt - typickou britskou hospůdku se štamgasty, velkým bílým psem majitelů, který obcházel hosty a nechával se podrbat.
Když bylo všechno vyřízené, nasedli jsme zpátky k Marii do auta a že tedy pojedeme konečně domů. Bylo už po deváté večer, Maria otočila klíčkem v zapalování...načasování nemohlo být lepší.
Několikrát se pokusila nastartovat, ale marně. Baterie byla totálně vybitá... naštěstí syn, kterému volala, ať pro nás okamžitě přijede, Marii poradil, aby někoho v hospodě požádala o pomoc. Naštěstí dva montéři ze svého pickupu vyndali SOS startovací kabely, otevřeli kapotu a motor našeho auta nahodili. Domů jsme dojely někdy po desáté večer. Naše rodina nám uvařila úžasnou večeři, kterou jsme vlastně ani nebyly schopné ocenit. Podrbaly jsme jejich tři labradory a šly si lehnout do našeho pokojíku. Byly jsme rády, že den nakonec dobře dopadl. Ani nám nevadilo, že se ve vzduchu vznáší lehká vůně dezinfekce.
5.den - čtvrtek 16.6.
Poslední den školy...člověk by nevěřil, že to tak letí. Poslední den v Lancingu. Poslední den v rodinách. "Posádka Stodůlky"a "Slováci" byli v pořádku, všichni spokojení. "Říčanští" až na dva nemocné, kteří ten den zůstali v hotelu a museli ještě jednou navštívit lékaře kvůli povolení k převozu domů a vystavení lékařské zprávy pro pojišťovnu, byli rovněž OK.
Počasí bylo sice chladnější, ale už nepršelo, tak vše bylo vlastně v pořádku. Měli jsme před sebou poslední lekce angličtiny, rozdání "vysvědčení" a výlet do Beaulieu - národního muzea automobilů založeného v roce 1952 Lordem Montagu. Původní počet pěti veteránů vystavovaných v hale sídla rodiny Montagu se v současnosti rozrostl na sbírku nejméně dvou set padesáti vozů vyrobených od roku 1886 (Benz Patent Motorwagen) po nejmodernější vozy Formule 1, motorky, vozy World Top Gear i vozy použité při natáčení Jamese Bonda, Harryho Pottera, Elvisova vozu i zeleného "mini" Mr. Beana, vozů používaných armádou, královským karavanem nebo užitkových vozů určených pro pekaře nebo pošťáky. Celý areál s několika výstavními halami projíždí dvoupatrový vyhlídkový autobus nebo vyhlídkový nadzemní vláček, který projíždí výstavními halami i kolem celého parku a sídla i zahrad rodiny Montagu.
Vzhledem k tomu, že panství Beaulieu leží až za Southamptonem, trávili jsme většinu odpoledne v autobusu. Žáci byli unavení a tak uvítali, že jsme cestou tam i zpět na místních vřesovištích navštívili divoké oslíky a poníky a v rámci fotografické chvilky získali pěkné snímky.
Cestou domů nás pak zastihla několikrát pěkná průtrž mračen. Naštěstí jsme byli uvnitř autobusu a dojeli jsme v pořádku domů. Před námi byl poslední večer, balení, Londýn.
6.den - pátek 17.6.
Naši nemocní dostali povolení odcestovat s námi domů, v rámci možností se jim dařilo lépe. Naštěstí průběh infekce byl lehký, protože oba byli očkovaní. Do Londýna jsme vyráželi velmi brzy. Nikdo nic nezapomněl, nikdo nic neztratil - doufali jsme, nebyl totiž čas se vracet.
Cesta proběhla dobře, provoz na dálnici vzhledem k ranní hodině nebyl zas až takový a hlavně naši řidiči už měli své vyzkoušené zkratky. Vystoupili jsme u Millennium Dome O2 Areny v oblasti Docklands.Celá oblast je jedno velké staveniště - vznikají zde nové byty i kanceláře. Původně neobydlená oblast londýnských doků se postupem doby stává velmi atraktivní adresou. Odtud jsme pokračovali lodí - říčním autobusem k Toweru - bývalé pevnosti, zbrojnici, pokladnici, mincovně, paláci, místu poprav, observatoři, útočišti i vězení pro vězně z vyšších vrstev. Bílá kamenná věž, původně ze dřeva, byla vybudována již v 11.století, ve 13.století zde byl královský zvěřinec, stavby byly obehnány obrannými prstenci hradeb.
V době obou světových válek Tower sloužil jako vězení pro špióny i jako královská klenotnice. Tower dnes již sice neslouží jako sídlo královské rodiny, ale i nadále je královskou rezidencí a je střežen stálou stráží - jednotkou královské gardy. V Toweru jsou uloženy britské korunovační klenoty , sbírka brnění z královské sbírky, nejrůznější zbraně i některé dary, které královská rodina obdržela. V Toweru jsme potkali i odvěké strážce pevnosti, kteří zabezpečují provoz hradu, ceremonie i provází turisty, tzv. Beefeatery. Důležitým Beefeaterem je tzv. Ravenmaster, který má za úkol starat se o blaho osmi havranů chovaných v pevnosti. Podle známé legendy totiž tito havrani nesmí opustit Tower, jinak britská monarchie zanikne - proto mají ptáci zastřižená křídla.
Z Toweru jsme přešli do nedalekého Tower Bridge - řetězového sklápěcího mostu postaveného v 19.století. Věže mostu spojují dvě výškové lávky, které jsou nově zpřístupněné veřejnosti a poskytují nezvyklý pohled na panorama města. Zážitek umocňuje i průhledná podlaha jedné z lávek. Upoutaly nás i informace o hloubce Temže pod mostem (9 metrů), spoustě druhů ryb, které se v řece vyskytují (více než 100 druhů ryb) i proč nebyl most v druhé světové válce bombardován (sloužil nepřátelům jako navigační bod).
Od mostu jsme se přesunuli k autobusové zastávce a červeným double-deckerem jsme pokračovali do centra města k Trafalgarskému náměstí, odkud jsme pokračovali pěšky k Westminsterskému opatství přes Horse Guards (Koňské stráže) u Whitehallského paláce a sídla premiéra v Downing Street N.10 až k věži Big Ben . Propletli jsme se davy turistů na Westminsterském mostě a došli k London Eye - od roku 1999 největšímu vyhlídkovému kolu v Evropě vysokému 135 metrů.
Vyhlídková jízda trvá kolem půl hodiny. Měli jsme štěstí, protože průtrž mračen, která se vzápětí strhla, trvala stejně dlouho. Bohužel počasí se trochu podepsalo na kvalitě našich snímků, nicméně zážitek to byl unikátní.
A pak už jen pochodové cvičení - směr metro, jízda metrem v páteční večerní špičce, pochod k autobusu, teplé párky s chlebem a hořčicí nebo kečupem, Dover, vlak, Francie, ... konečně spánek a najednou jsme byli v Německu, na českých hranicích a u školy, kde jsme se spokojení rozešli.
7. den - sobota 18.6.
Takže závěrem:
Ověřili jsme si, že žádný jazyk není limita vztahů, pokud existuje vůle vztahy navázat, poznali jsme kus Evropy, vyzkoušeli nezvyklé chutě i specifické ostrovní počasí, vyfotili mnoho selfie i památek,
zvládli napjatý "timing" při prohlídkách památek i hygienických přestávkách, smířili se se základním povelem - sedněte si a připoutejte se a celou dobu si udrželi dobrou náladu a sportovního ducha. Good luck nám všem.
