Irsko letem světem



Ve dnech 5. června až 14. června 2009 vyrazili žáci FZŠ Brdičkova v počtu 42 společně s třemi vyučujícími na poznávací zájezd do Belgie, Velké Británie a Irska. Zájezd byl desetidenní. Během této cesty urazili více jak 2300 km autobusem, čtyři hodiny brázdili hladinu moře trajektem do Irska a zase zpět do Velké Británie a svezli se dvakrát Eurotunelem. To jsou holá fakta.


Avšak nebyl by to poznávací zájezd, kdyby nebyl opředený nějakým příběhem. Příběhem našeho putování.

Brusel - hlavní město Evropy


Od školy jsme odjížděli v pátek 5. června v půl sedmé večer, naším prvním cílem se stal Brusel. Je sídlem NATO a některých institucí Evropské unie, a proto bývá neoficiálně označován jako „hlavní město Evropy“. Žije v něm přibližně 145 tisíc obyvatel a je oficiálně dvojjazyčné město – úředními jazyky jsou francouzština a nizozemština.
Katedrála sv. Michala a Guduly byla první z památek, kterou jsme míjeli.
Náměstí Grande-Place v Bruselu (nizozemsky Grote Markt) je historickým jádrem města. Mnozí jej považují za jedno z nejpůvabnějších náměstí na světě. Jeho dominantou je gotická radnice z 15. století s 96 m vysokou věží, na které je umístěna socha svatého Michaela, patrona Bruselu. Přestože průčelí každého domu je jiné, tvoří spolu architektonicky harmonický celek.

Manneken Pis (soška čurajícího chlapečka) je symbolem Bruselu. Ovšem než jsme došli k této sošce, „útočily“ na nás další typické bruselské symboly – výlohy obchodů s gobelíny, bruselská krajka a všudypřítomná čokoláda, která zaměstnávala i naše další smysly. Muzeum čokolády bylo naším dalším cílem – hned u vchodu ochutnávka právě vyrobené čokolády, výrobní postup nejen na papíře. Místní zaměstnanec nás úžasnou směsí angličtiny, francouzštiny, němčiny a italštiny a hlavně praktickou ukázkou výroby pravých belgických pralinek naprosto uchvátil. A opět ochutnávka a pak již malý obchůdek u východu z muzea – samozřejmě s ochutnávkou nabízeného sortimentu – ano, ty bílé vločky opravdu neměly chybu. Někteří z nás si tajně plnili kapsy, ale čokoláda nikomu dlouho nevydržela.

Pak jsme vyrazili směrem na Královský palác, jak jinak než metrem. Zvláštností bruselského metra je, že vlaky jsou očíslované a najíždějí do stanic jako tramvaje na zastávku, proto je nutné hlídat nejen jak rychle je nutno nastupovat, ale hlavně do kterého čísla. Relativně krátký úsek jsme urazili pěšky kolem Královského paláce, zjistili jsme jaké tramvaje v Bruselu jezdí a že prakticky celá sobota bude hezký slunečný den.


Prošli jsme nedalekým parkem na další zastávku metra, abychom dojeli k Atomiu – modelu základní buňky krystalové mřížky železa zvětšené 165 miliardkrát. Tato stavba vznikla u příležitosti mezinárodní výstavy konané v Bruselu roku 1958. Ocelová stavba dosahující výšky 102 metrů je dominantou města spolu s parkem Mini Europe, ve kterém je vystaveno více než 300 zmenšených modelů významných evropských staveb. Ovšem to již bylo pokročilé odpoledne.


U srazu jsme si ověřili, že jsme prakticky v půli cesty a náš nejvzdálenější cíl je víceméně stejně tak daleko jako Praha, ovšem jiným směrem. Ještě krátký pochod k autobusu a pro mnohé z nás se Formule 1 – ubytovna hotelového typu stala vysněným růžovým obláčkem – sprcha, postel, standardní záchod – je zvláštní, jak civilizací zmlsaný člověk zatouží po těch jindy obyčejných věcech po jedné noci jízdy autobusem „non-stop“. A to byla první z mnoha.
Noční večerka a brzká „raněnka“ – nevím jak nazvat budíček někdy kolem čtvrté ráno, když odjezd byl stanoven na nejpozději čtvrt na šest – hygiena před dalším dlouhým úsekem cesty, sbalit, nic nezapomenout a přepočítat se v autobusu. Ouvej – pět nás chybí. Bohužel jsme několika dívčinám museli „trhnout spaní“ – krátký ostrý start, sbalení věcí bylo sice dílem okamžiku, avšak s asistencí tří učitelek a dvou dalších dospělých účastnic našeho zájezdu – sen o srovnaných kufrech se rozplynul jak pára nad hrncem a ještě před tři čtvrtě na šest jsme vyjížděli za dalším dobrodružstvím.

Další fotografie


Londýn po roce opět a jinak


Vítalo nás kalné ráno a naše naděje poklesávaly s každou další dešťovou kapkou na čelním skle autobusu. Jako by nestačilo, že jsme v Londýně promokli už vloni. Do vlaku Eurotunelu jsme najeli elegantně a bez zdržení, hurá – řidiči nám nachystali snídani – čokoládové croissanty, jogurt a teplý nápoj. Ještě jsme si přilepšili „buchtou od maminky“.

A za půl hodinky je tu Folkestone s typickým koněm na stráni. Jsme v Anglii. Lije jako z konve a my směřujeme na Londýn. Ještě posunout hodinky o hodinu zpátky. Je neděle, typické anglické počasí – sice relativní teplo, ale déšť nám pleská na oblečení – ne každý žák pečlivě četl instrukce, že je nutno s sebou mít bundu, něco teplého a hlavně pak dost suchého na převlečení, pláštěnku a deštník – začínáme uvažovat, zda máme dost první pomoci pro případ nastydnutí.


Greenwich Park – nejstarší z královských parků v Londýně, založený v roce 1433, původně jelení honitba, dnes největší plocha zeleně v jihovýchodním Londýně. V severní části se nachází Národní námořní muzeum a v centru parku je Královská greenwichská observatoř s nultým poledníkem a nádherným výhledem na město. Ochotný důchodce se nám nabízí, že nás všechny vyfotografuje – naše první společné foto. A vyrážíme dobýt město. Možná nebude pršet.
Po poradě s průvodkyní volíme netradiční prohlídku města – z hladiny řeky Temže – „lodičkou“ až k „Oku“ - nejvyššímu vyhlídkovému kolu na světě, abychom viděli všechno důležité alespoň „od vody“ – Houses of Parliament, Big Ben, galerie Tate, replika slavného Royal Shakespeare´s Theatre Globe, Tower bridge, tam a zpátky (vzhledem k tomu, že Londýn tentokrát není tolik v centru naší pozornosti, je vlastně jen povinnou bezpečnostní devítihodinovou zastávkou našich řidičů).

Vystupujeme u Toweru - Paláce a pevnosti Jejího Veličenstva (Her Majesty's Palace and Fortress, The Tower of London). Bílá tvrz (White Tower), čtvercová budova s vížkou na každém rohu, která dala této pevnosti jméno, je uprostřed komplexů budov u řeky Temže v Londýně, sloužila jako pevnost, zbrojnice, pokladnice, mincovna, palác, místo poprav, observatoř, útočiště a vězení především pro vězně z vyšších vrstev.

Korunovační klenoty, největší diamanty světa – Cullinan – zvaný rovněž Star of Africa - nějvětší nalezený diamant vážící 3106.75 karátů, který byl rozdělen na devět velkých kusů, diamant Koh-i-noor, královský zlatý plášť a dokumentární snímek z poslední korunovace. Jídelní servis používaný při korunovaci britských králů a královen. Zlato, stříbro, diamanty a další drahé kameny. Největší trezor a nejzabezpečenější místo v celé Anglii.

Na srazu nám chybí dvě děti – chlapci se při rozchodu nesoustředili na hodinu srazu. My ostatní jsme si při čekání několikrát nacvičili, jak spočítat skupinu dětí – naštěstí s námi bylo dost žáků matematických tříd, kteří nám nakonec pomohli dojít k magickému číslu 42. Jsme všichni a můžeme se „nadzemkou“ přesunout zpět na Greenwich – někteří si prohlédli Národní námořní muzeum, někteří Greenwichskou observatoř, někteří obojí a někteří pouze relaxovali na trávě. Svítí sluníčko, je teplo a my si říkáme, že zatím nám počasí vlastně vychází. Vzpomínáme na minulý rok – heslo „pouze hodnotit, nic neplánovat“ opět nabírá na důležitosti.


Nasedáme do autobusu, před námi je dlouhá cesta napříč celým ostrovem přes Wales až do Fishguard Harboru v Pembroke na trajekt do Irska – snažíme se o nemožné - jednak všechno vidět, protože tady jsme ještě nikdo z nás nebyli a zároveň odpočívat a nabírat síly – ovšem v tom nám poněkud brání postupující pozdní večer a noc a nepohodlné sezení – každý z nás hledá jakoukoli pozici, v níž najde relativní klid - naloďujeme se ve tři hodiny v noci, abychom v irském Rosslaru vystoupili po sedmé hodině ráno (to už bude pondělí).


Další fotografie


Směr Irsko a Dublin


Prvotní nadšení z objevování mnoha zákoutí lodi, na níž za čtyři hodiny překonáme vzdálenost 126 km – restaurace, obchody se suvenýry, herna, dětský koutek, televizní koutek, pohodlná křesla nebo pohovky - střídá únava. Přece jen za sebou máme namáhavý den a ještě náročnější nás čeká – každý si postupně vyhledal místečko podle svých představ a „odplul“ –tentokrát ovšem doslova do snění.


A je tu ráno. Mnohé z nás budí ranní chlad, necelé čtyři hodiny spánku rozhodně nepřidají zakaboněné obloze a studenému větru od moře optimistický pohled do budoucnosti. Naštěstí si vzpomínáme - ! Jen hodnotit ! – dobrá důležité je, že neprší, zima není, i když přiznejme si, teplo vypadá jinak, vítr se snad utiší a třeba vyleze i to sluníčko – moc tomu ještě nevěříme ani ve Wexfordu, kde na nábřeží snídáme – snídaně na kolejích nepoužívané železniční trati – všechno je lepší než autobusová sedačka. Mnozí z nás začínají chápat další skrytý význam slova poznávací. Nejen poznat jiný kraj, ale i poznej sám sebe.

Poblíž Wexfordu se nachází Park irského národního dědictví (Irish National Heritage Park) – skanzen s rekonstrukcemi historických staveb, který názorně dokumentuje irské dějiny od doby kamenné před 9000 lety, přes dobu bronzovou, keltskou a raně křes’tanskou, přes Vikingy, až do příchodu Normanů ve 12. století.

Jsme zde příliš brzo. Nebudeme přece parkovat před zamčenou branou skoro dvě hodiny – otevírací hodiny mnoha památek nekorespondují s nucenými bezpečnostními pauzami našich řidičů. Měníme tedy plán, park si prohlédneme při zpáteční cestě – plánování na našich cestách se nevyplácí, to však ještě nemůžeme vědět.

Naším dalším cílem je Kilkenny - jedinečné romantické zachovalé středověké město, které jako významné civilizační a kulturní centrum slouží už více než 1500 let. Obrovský středověký hrad – první z mnoha, které jsme v Irsku viděli. Středověkých hradů je v Irsku kolem 3500 a jsou různě zachovalé. Kilkenny Castle patřil rodině Butlerů, která hrad koupila v roce 1391 a která v něm bydlela až do roku 1935. V polovině 20. století byl hrad prodán za 50 liber státu a po zrestaurování se stal jednou z nejnavštěvovanějších irských památek. Prohlédli jsme si původní kuchyň, knihovnu, ložnice i jídelnu – největší dojem na nás udělala hradní obrazárna s dřevěným proskleným stropem.


Z hradu jsme se přesunuli do města, kde jsme se nuceně rozdělili na dvě skupiny – jedna skupina si obešla nedalekou katedrálu St. Canice s výhledem na Black Abbey, zatímco druhá skupina navštívila Rothe House – trojdům irského obchodníka Johna Rothe, který obýval se svojí velkou rodinou čítající 12 dětí. Pak jsme se prohodili.
Dům je částečně vybavený dobovým nábytkem a architektonicky zajímavý – zvláště nosné trámy stropu v ložnici dětí sestaveného bez použití hřebíků a šroubů, poučili jsme se o oděvním stylu let minulých, když dámy ještě nosily na sukních honzíky a pánové stříleli z bambitek a dalších ručních zbraní. Zahrada domu rodiny Rotheových je rekonstruovaná do původní podoby.

Snažili jsme se přesvědčit místní zahradnici – specialistku, aby nám prozradila, co je to zvláštní nádherné trsy rudých, růžových i bílých květin na zídkách zahrady, a nejen tam – postupně jsme tyto poloskalničky objevovali na nejrůznějších možných i nemožných místech. Hluboce se zamyslela a pak nám sdělila, že je to prostě plevel – ale že ho tam nechává, protože je hezký a nic špatného nedělá. Tento „prostě plevel“ vytváří naprosto úchvatné scenérie všude, kam se v Irsku podíváte.
Katedrála St. Canice je zachovalá stavba s vysokou okrouhlou „watchtower“ – strážní věží, v níž se ve středověku v době obléhání normanskými nájezdníky mohli lidé ukrývat. Tyto strážní věže jsou typické pro irskou středověkou architekturu.

Po prohlídce města, nějakém tom shoppingu a návštěvě místního MacDonaldu uspokojili i žáci svůj hlad po poznání. Vrátili jsme se k autobusu a pokračovali směrem na Dublin do Bray - místa našeho ubytování v rodinách. Bray je přímořské městečko ukryté pod masívem Wicklow mountains – přezdívaných zahrada Irska.

Po kraťoučkém odpočinku na břehu Irského moře, kdy se mnozí z nás jako správní Středoevropani neudrželi a vběhli alespoň po kotníky do vody, nasbírali plné kapsy kamínků a mušliček a pohovořili s „místním usedlíkem“, z kterého se nakonec vyklubal kdo jiný než jakýsi Čech, který zde žije a pracuje již mnoho let.
Pak už nás autobus zavezl na první Meeting Point – místo setkání s našimi na dva dny novými rodinami. Nervozita začala stoupat společně s rostoucími zmatky kolem ubytování, protože seznamy, které měli naši ubytovatelé, nesouhlasily s těmi, které jsme obdrželi od cestovní kanceláře my. Někde neseděla jména, někde počty dětí... Samozřejmě se vše nakonec vyřešilo a nikdo z nás nezůstal „pod most“.

Ubytování bylo nad naše očekávání – v poměrně nové zástavbě,milí domácí, pokojíčky daleko větší než jsme vloni měly ve Skotsku, jídlo dobré, i ta sprcha v koupelně fungovala, jak měla. Byly jsme zvědavé s čím ráno děti přijdou. Hlavně, jak zvládnou ranní nástup. Oproti Skotsku, kde rodiny svážely děti na Meeting Point auty, v Irsku je prý tradicí, že děti ráno dojdou pěšky samy na určené stanoviště (nejdelší vzdálenost byla zhruba pětiminutová chůze) podle plánku a tam je postupně autobus nabere. Byla to pro nás naprostá novinka, průvodkyně nás ale ujistila, že je to v Irsku normální a že to všichni zvládnou – občas někdo zabloudí, ale vždycky se nakonec najde. Nezbývalo nám nic jiného než věřit, že vše dobře dopadne.

Další fotografie


Irsko - Dublin, Guinness a Grafton Street


Ráno nás uvítalo sluníčko, dobrá předpověď počasí, typická anglická snídaně – vločky s mlékem, toast, slané máslo, marmeláda, džus, čaj a káva (místní nás již vloni poučili, že tyto „typické“ English snídaně jedí v Anglii pouze cizinci, kteří netuší) – je to něco podobného jako si personál českých hotelů představuje „švédský stůl“ – trochu másla, sýr a pár koleček salámu, nějaká ta marmeláda nebo med....
Úterý jsme mohly hned ráno nazvat – Dublin dobrodružný – celodenní prohlídka města. Instrukce zněly – první skupina patnáct lidí, sraz v 8:00 u hotelu Ramada, kde parkuje autobus, druhá skupina devět dětí – kdesi na zastávce autobusu o pět minut později, třetí skupina společně s průvodkyní ještě jinde. Všichni jsme měli plánek, všichni jsme měli daný čas, všechno fungovalo do chvíle než jsme zjistili, že na srazu číslo jedna nás není dost. Vzhledem ke zmatkům kolem rozdělování do rodin (a následnému odvozu dětí auty neznámo kam) jsme absolutně netušily, kdo chybí.
Naštěstí jsou chvíle, kdy děti poslouchají, co se jim říká. Máš-li problém, vytoč číslo na paní učitelku a řekni, o co jde. Telefon zazvonil, dvě dívenky – šesťačky mi oznámily, že jsou na kruhovém objezdu a neví, kudy dál. Ani já jsem v té chvíli netušila, že v okolí hotelu jsou čtyři kruhové objezdy (naštěstí to věděl vedoucí pan ubytovatel, sedli jsme do auta ....) – holky stály vzorně u toho posledního, hned za hotelem a netušily, že Ramada je hotel. Vše dopadlo nad očekávání dobře a kromě malé časové ztráty a „trochu těch nervů“ už všechno šlo jak na drátkách.


Na pořadu dne byl pivovar Guinness – prohlídka s ochutnávkou – součástí naší vstupenky byl takzvaný soft drink – cola, pepsi,...dle výběru v baru v sedmém patře na vyhlídkové věži. O pivovaru Guinness jsem se dočetla, že produkuje přes 45 milionů piv denně a je tak výjimečné proto, že se k výrobě používá voda z Wicklowských hor. Spisovatel James Joyce toto zvláštní husté černé pivo Guinness nazval "vínem Irska". Točí se v barech a hospůdkách
a říká se mu "jídlo ve skle".
Prohlídka pivovaru byla individuální - sleduj šipku – ale zase se každý mohl zastavit tam, kde mu to vyhovovalo. Expozice je umístěná v Guinness Storehouse - bývalém skladišti u St.James Gate. Nakonec jsme se všichni sešli v baru a kochali se vyhlídkou na město, popíjeli své soft drinky a vlastně nám nic nechybělo.
Po prohlídce pivovaru, která skončila kolem poledne, nás autobus převezl do parku Phoenix – je to rozsáhlá plocha zeleně uprostřed města, kde je místní zoo, rekreační plochy, les a velké louky, kde se volně pohybují stáda daňků, je zde i sídlo prezidenta. Park má rozlohu 712 hektarů a je největším příměstským parkem v Evropě. Velký bílý kříž v parku byl vztyčen na počest návštěvy papeže Jana Pavla II. V Dublinu v roce 1979.



U tohoto kříže jsme strávili polední přestávku, posilnili se obědem na další cestu a protáhli si nejen kosti a svaly během ke kříži a kutálením sudů po svahu. Rovněž jsme si prověřili orientační schopnosti při dohledávání mobilu vypadlého z kapsy (a doufali, že nám nebude zvonit do dálky utíkající daněk) a někteří z nás měli jedinečnou příležitost si vyzkoušet, jak se zametá a následně i vytírá autobus, když na svých botách donesou něco z louky, co ostatním nevoní. Od tohoto okamžiku se rovněž zavedla povinná kontrola podrážek bot při vstupu do autobusu po pobytu v přírodě.

Při průjezdu centrem města spojeným s vyhlídkovou jízdou – napravo vidíte, nalevo vidíte (bývalá věznice- Kilmainham Gaol, kam jsme se bohužel nedostali z časových důvodů, The Spire of Dublin (Dublinský stožár), 120 metrů vysoký stožár z nerezové oceli na O'Connell Street, Hlavní pošta) – jsme skoro zavařili své fotografické přístroje a opět jsme opakovaně a nepoučitelně fotografovali záclonky, rámy oken, míhající se zdi a křoví místo výstavních budov a soch ve víře, že nějak zrušíme přitažlivost zemskou, obejdeme zákon o úhlu odrazu rovnajícímu se úhlu dopadu, že dokážeme stisknout spoušť jak ostřílený pistolník Divokého západu v pravou chvíli. Někdy se to opravdu povedlo. Molly Malone, socha legendární krásné trhovkyně u konce Grafton Street nedaleko Trinity College je toho důkazem.


Po průchodu parkem St. Stephen´s Green jsme dostali chvíli možnost projít se po Grafton Street – po středisku zábavy a oddechu a pěší zóně města a nasát pravou irskou atmosféru. Návrat do rodin po sedmé hodině večer náš náročný den ukončil.

Druhý den nás opět rodiny odvezly na místo původního srazu s kufry a všemi zavazadly a my pokračovali v cestě k další rodině, vstříc novým zážitkům.






In Dublin's fair city,
where the girls are so pretty,
I first set my eyes on sweet Molly Malone,
As she wheeled her wheel-barrow,
Through streets broad and narrow,
Crying, "Cockles and mussels, alive, alive, oh!"

"Alive, alive, oh,
Alive, alive, oh",
Crying "Cockles and mussels, alive, alive, oh".

She was a fishmonger,
And sure 'twas no wonder,
For so were her father and mother before,
And they each wheeled their barrow,
Through streets broad and narrow,
Crying, "Cockles and mussels, alive, alive, oh!"

(chorus)
She died of a fever,
And no one could save her,
And that was the end of sweet Molly Malone.
Now her ghost wheels her barrow,
Through streets broad and narrow,
Crying, "Cockles and mussels, alive, alive, oh!"

(chorus)



Další fotografie


Směr Limerick


Směr Limerick – středa, pátek nebo neděle? – pomaličku jsme se v zhruba v půlce pobytu začínali ztrácet v čase. Ranní přesun s kufry a veškerým majetkem na Meeting Point, ranní přepočítání a dotazy na zdravotní stav (zatím stále jen párkrát rýma a kašel jako důsledek nevhodné kombinace oblečení s počasím) a spokojenost s rodinou, jídlem, ubytováním. Buď se děti umí dokonale přetvařovat nebo jsou opravdu spokojené. Věříme tomu druhému.


Začínáme stoupat do Wicklow Mountains – podle itineráře cesty se jedná o šestý den našeho putování, co je za datum už se nikdo z nás nestará – na loukách jsou jasně žluté shluky dosud kvetoucího janovce, kopce v dálce pokryté hnědým vřesem, který v září přebarvuje hory do fialova a kam oko dohlédne, zelená, tmavá, světlá, dohněda, dožluta, domodra...Irové rozlišují 33 odstínů zelené. Už tomu věřím. Na loukách ovce stříhané, nestříhané s barevnými značkami na zádech, krávy všech odstínů a barev, koně, oslíci. Prostě takový přírodní ráj.

Naše kola směřují do údolí Glendalough – klášterního sídliště ze 6. století, založeného legendárním irským světcem Kevinem. Je to místo obrovského archeologického a historického významu, umístěné v nádherném údolí dvou jezer. Kostelík se střechou zděnou z černého kamene stejně jako jsou zdi, opět obranná strážní věž, starý hřbitov, keltské kříže.


Postupujeme údolím až k jezerům, kolem cesty kvetou divoké růžové azalky a rudé fuchsie. Dozvěděli jsme se, že jezera v Irsku se nazývají lough, zatímco ve Skotsku jsou to loch a v Anglii lake.I ty stromy, ač divoce rostoucí, jsou takové upravené se zvláštními větvemi trčícími od kmene v bizarních úhlech, všechno porostlé mechem. Čekáme, kde na nás vykouknou hobiti v čele s Frodo Pytlíkem.
Kde není mech, tam jsou velké trsy trojlístků. Svatý Patrik, křesťanský misionář, který údajně z Irska vyhnal všechny hady, vysvětloval Irským pohanům pomocí trojlístku zvaného Shamrock hlavní principy křesťanské víry: trojjedinost Boha – Otce, Syna a Ducha Svatého. Trojlístek je také symbolem Irska.

Po projití naučné trasy v okolí Glendalough nasedáme opět do autobusu a míříme dál horami na Limerick. Před sebou máme dalších 250 kilometrů cesty napříč celým ostrovem. Naši žáci většinou sledují okolní krajinu, která je sice divoká a pustá, avšak působí na člověka nějak blahodárně. Asi to bude těmi odstíny zelené – už věřím, že jich je nejméně třicet tři ne-li víc. Počasí nám zase přeje, už nevěříme ničemu. O Irsku se přece traduje, že alespoň jednou denně prší, je šedo, mlhavo a vlhko.
A už je tady Limerick - třetí největší irské město. Leží při ústí největší irské řeky Shannon. Až do Limericku zasahuje mořský příliv a odliv, ačkoliv je 97 km od ústí řeky do moře.

Je zde majestátní hrad krále Johna s mincovnou, čeká nás krátká prohlídka města než opět odjedeme na meeting point a do nových rodin. Kolem nás je spousta georgiánských vybudovaných podle přesných pravidel, domů, které jako by stavěl jeden jediný architekt. Jediné čím se domy od sebe odlišují, jsou barevné vyřezávané vchodové dveře, tolik typické pro Irsko jako takové.
Musely jsme konstatovat, že systém ubytování v Limericku je lépe zorganizovaný. Auta najíždějí a odvážejí si děti, parkoviště v deseti minutách zeje prázdnotou.
Náš pan ubytovatel naložil naše zavazadla do kufru auta, zbytek si držíme na klíně a snažíme se konverzovat. Jedeme kousek směrem za město, ocitáme se v příměstské části města – příroda nám opět kouká až do okna. Naši domácí mají docela slušný pozemek za domem, dům svítí novotou a podle našeho skromného odhadu má nějakých deset až dvanáct místností – co místností, „letišťních hal“. Naši domácí mají v přízemí nějaké další snad francouzské studenty, ale nepotkaly jsme se s nimi.


Po opulentní večeři nás jala zvědavost, jaké je okolí našeho „veledomu“. S kolegyní Květou jsme vyrazily na večerní procházku, paní domácí nám doporučila zahnout doprava a pak za železničními závorami zahnout první doleva, tam je nedaleko hezký kostelíček. Jak daleko byl kostelíček jsme se nedozvěděly, avšak zjistily jsme, že jsme v milionářské čtvrti, kde náš „domeček“ byl vlastně ten nejmenší a vzdálenosti mezi jednotlivými domy byly něco mezi deseti až patnácti minutami intenzívní pěší chůze. Po hodině jsme se začaly vracet, opatrně pár domů vyfotily. Většina z nich vypadala neobydleně, avšak velmi luxusně. Takže to by byla středa, snad.

Další fotografie


Hrady a Mohérové útesy


Opravdu daleko jednodušší počítání je do deseti, dnes tedy sedm. Ráno opět odjíždíme na místo srazu, nasedáme do autobusu, dnes uvidíme podle programu městečko Ennis (pouze průjezd), skanzen Craggaunowen a další hrad, odpoledne pak Mohérové útesy – 250 metrů vysoké skalnaté srázy nad Atlantským oceánem. Zní to jednoduše – skanzen neměl chybu – rázem jsme se ocitli v době bronzové a železné. Na hradě nám ukázali, jak se spřádá a barví vlněná příze a jak se z ní vyrábějí pletené svetry. Naštěstí tehdejší ovce – Soya sheep (název odvozen od barvy - byly různě hnědé jak sojová omáčka), měly rohy jako kozy a srst během roku shazovaly a tudíž se nemusely stříhat (tehdy stejně ještě nebylo čím) a vlna se na loukách sbírala.


Kolem hradu, který byl postaven kolem roku 1550, jako typický příklad opevněného „věžového domu“ a který šlechta opustila až v 17. století jako neobyvatelný a bez střechy, vedla naučná stezka ke „Crannogu“ – uměle vybudovanému ostrůvku, opevněnému palisádou a s několika domy i novými „původními obyvateli“. Dům byl zrestaurován během 19. a poloviny 20. století a je vybaven dobovým středověkým nábytkem. Cesta nás pak vedla kolem políčka z doby železné, silnice vybudované v močálu z dubových půlkmenů z doby železné a „polní kuchyně“ u potoka s důmyslným systémem udržování vody ve varu, do další pevnosti vybudované někdy v 5. až 12. století s již kamennými domy s rozsáhlými podzemními prostorami, používanými při konstantní teplotě kolem čtyř stupňů Celsia k uchovávání potravin. V případě napadení sloužily tyto prostory i jako případný úkryt a byly napojené na únikovou cestu, měly i vlastní studnu, rovněž přístupnou nejen shora, ale i z podzemí.

Poslední zastavení vedlo k rekonstruované lodi Johna Brendana, který zemřel kolem roku 583 a podle dochovaného rukopisu z 9. století byl prvním kdo se pokusil přeplout Atlantik a objevit Zemi Zaslíbenou za Atlantikem.
Věrny pouze hodnocení současnosti jsme došly k názoru, že teplota okolí dosahuje nějakých 28 stupňů Celsia, je bezvětří a jasno,jenom sem tam obláček. Propletli jsme se k pobřeží, kolem obrovských golfových hřišť a letních domů s architekturou odpovídající spíše Středomoří. Občas nám kynuly palmy a u domů rostla téměř tropická vegetace.

Wikipedie praví: Mohérové útesy (Cliffs of Moher) - turisty láká především jejich velikost, mocnost a sledování vln tříštících se o jejich drsné strmé stěny. Vznikly otloukáním a omýváním skal nárazy mořské vody a tyčí se z Atlantiku v délce osmi kilometrů. Na nejvyšším útesu je postavena O'Brianova věž sloužící jako rozhledna. Dojeli jsme na parkoviště a podle pokynů průvodkyně, že „nahoře“ bude fičet ledový vítr od Atlantiku , natáhli jsme svetry, bundy a vyrazili.


Na prvním větším výhledu už na nás čekal skoro krotký krkavec a předváděl nám důstojnou chůzi, žebral něco k jídlu a po chvíli se přidal k nadějnější skupině výletníků. Na dalším odpočívadle seděla mladá žena a hrála na harfu, zdola od parkoviště k nám zaznívala irská flétna. Prostě idylka. Slunce „pralo“ do našich větrovek a my začali přehodnocovat situaci. Jediný pohled na Atlantik klidný jako rybník nás přesvědčil o pravém opaku našich očekávání – modré nebe, bezvětří, vedro, líní ptáci se vznášeli nad nehybnou hladinou a z vody jako na dlani vystupovaly protější Aranské ostrovy, které „normálně“ nikdy nejsou vidět.


Když jsme se opět poněkolikáté počítali u parkoviště na úpatí útesů, které počtem lidí připomínaly spíš Václavské náměstí v neděli odpoledne, už jsme moc nevěřily, že dojdeme ke správnému počtu. Nakonec vše dobře dopadlo, avšak i „matematici“ zažívali nejednu horkou chvilku a „házeli pomyslný ručník do ringu“.

Den plný překvapení však ještě neměl konce. Začali jsme pomalu stoupat do hor. Silničky se zúžily a přicházely drobné dopravní komplikace. Burren - to znamená „skalnatá země“, je krasová oblast nacházející se na západě Irska. Tento na první pohled pustý a nehostinný kraj se vyznačuje rozpraskaným vápencovým povrchem připomínajícím měsíční krajinu nebo rozlehlé plochy Dinarského pohoří v Chorvatsku. Rozkládá se zhruba na 250 km2. Část oblasti o rozloze 15 km2 je národním parkem.



Za svůj vzhled vděčí Burren pohybu ledovců. Obnažený vápenec byl vystaven vnějším vlivům, docházelo k erozi a tak vznikly typické kamenné chodníky v podobě, jak je můžeme vidět dnes.
Poulnabrone. Dolmen Polnabrone je náhrobní portál a stojí zhruba v středu oblasti Burrenu. Pochází z doby bronzové kolem 1700 př.n.l. Kvůli podobnému postavení kamenů je někdy přezdíván Malý Stonehenge.

A další dlouhý přejezd nás odvedl z hor do nížiny, k dalšímu hradu a pravé irské hospůdce Dirty Nelly´s. Ještě štěstí, že Limerick už je nedaleko a „klidný večer“ v rodinách při konverzaci s rodilými mluvčími na dohled.
Trochu přerovnat kufry, pokusit se redukovat počet zavazadel na únosnou míru (myšleno, kterou člověk unese z příkrých a úzkých schodů pokrytých zrádným vysokým v mnoha případech rudým plyšovým kobercem – možná rudá barva není tak nepříhodná, popustíme-li fantazii otěže).

Další fotografie


3 500 hradů a Swiss House


8:00 – Meeting Point – loučení s adoptivními rodinami v chladném ránu (v noci neskutečně lilo). Kontrola počtu, nemocných rýmou i zdravých, dotazy na ubytování, jídlo, nocleh... žáci jsou stále nadšení a spokojení (je nám to sice podezřelé, ale možná s námi mají soucit, všichni pomalu meleme z posledních sil, ale jak známo dětský organismus regeneruje podstatně rychleji).


První hrad – Cashel – na vysoké skále, kterou zde údajně upustil ďábel, když prolétal krajinou. Zima, ledový vítr, temné mraky letí po obloze, „vzdorujeme živlům“ a děti se podezřele dlouho zdržují v kapli (jediném teplejším místě) – sledujeme film o historii hradu ve francouzštině. Hřbitov s keltskými kříži a původní dvojitý kříž svatého Patrika. Nálada poklesla pod bod mrazu.


Kolem jedenácté vystupujeme u dalšího - v řadě navštívených hradů již posledního, nejzachovalejšího středověkého hradu Cahir s trojím opevněním. Průvodce hovoří tak rychle, že se „nechytá“ ani naše dospělá americká studentka (jejíž velmi dobrou angličtinu chválila průvodkyně v Rothe Housu v Kilkenny), která s námi celou dobu cestovala inkognito a byla záhadou hlavně pro naše řidiče. Přece jen neměla stejné mimikry jako ostatní rodilí čeští účastníci výpravy. Je vedro, hrad je zajímavý snad jen svou jídelnou, kde visí parohy pravěkého jelena s rozpětím kolem tří a půl metru a stářím možná devět tisíc let a tím, že v průběhu své historie byl dobyt pouze dvakrát. Sledujeme opět film o historii hradu, sice v angličtině, ale to je patrně jediná změna. Už máme všichni hradů plné zuby.
Průvodkyně přichází s okamžitým spásným nápadem – nedaleko hradu si majitelé vystavěli v 16. století šlechtické sídlo a nazvali je Swiss House. Vyrážíme nezvykle rychle. Swiss House s doškovou střechou, miniaturními místnostmi a luxusním vybavením. Opět se dělíme na dvě skupiny, jinak bychom se nevešli. Paní průvodkyně hovoří velmi dobře a srozumitelně a tak vyvolávám „dobrovolníky na překlad výkladu“ – sami byli udiveni, jak překlad zvládli a protože museli být celou dobu ve střehu, jestli nebudou vyvoláni, spoustu se toho dozvěděli. Bohužel se zde nesmí fotografovat, tak si děláme alespoň skupinový snímek před domečkem. A budeme vzpomínat na hedvábné bílo modré tapety v ložnici, pokoj s tapetami s tureckými výjevy, na kašírované krby, které se na léto uzavírají, na asymetrická okna, která poskytují ideální výhledy do zahrady, na skládací vojenskou cestovní postel. Na podlahu poskládanou do vzoru pavoučí sítě, na podzemní kuchyň, kde dnes sídlí recepce.


A jízda autobusem k pobřeží, večerní romantika na břehu mořském, ale všichni jsou už nesmírně unavení a začínají opravdu zlobit. Naštěstí se naloďujeme na trajekt, na lodi se soustředíme do jednoho místa – náš oblíbený dětský koutek, protože budeme vystupovat po jedné hodině v noci. Někteří se pokoušejí usnout, ale hodně fouká vítr a loď se pěkně houpe. Všichni chodíme jak opilí námořníci a zkoušíme různé techniky, jak na houpání vyzrát.


Další fotografie


Zpátky do Anglie - Oxford a Harry Potter


Vystupujeme v 1:15 a jedeme do Oxfordu, kam přijíždíme někdy kolem šesté ráno. Záchody jsou uzavřené, na Anglii je moc brzo. Po snídani a ranní hygieně v rámci možností jdeme městem ke koleji Christ Church – jednomu z důležitých postupných bodů našeho putování – „bradavická jídelna“ z filmů o Harrym Potterovi. Co čert nechtěl, právě dnešní den je určen pro slavnostní vyřazování studentů koleje – všude je zavřeno a musíme improvizovat. Jídelna se možná otevře ve dvě odpoledne. Předplatíme si vstup, že bychom si prohlédli celou kolej, na to můžeme zapomenout.


Procházíme městem přes Radcliffe Square k místní tržnici, postupně se přesunujeme k Westgate Shopping Hall. Žáci kupují nejrůznější upomínky, zbylé kapesné je „pálí“ v kapse. Sraz máme u jakéhosi památníku, žáci přicházejí hluboko před časovým limitem, jsou unavení, přepočítání „stavů“ pořád nesouhlasí. Ještě že známe všichni z mateřské školky Prašnou bránu otevřenou. Vracíme se zpět ke Christ Church – usedáme pod stromy do stínu a čekáme, až se brána otevře. Relaxujeme, jak to jde. Vedro vrcholí, někdo hodnotí své nákupy, někdo si povídá, někdo spí, jiný sní. V půl třetí se dostáváme na místa, která známe z filmů o malém čarodějovi. Určitě nás doprovázejí bradavičtí duchové, viděla jsem je na fotkách. Všechny body našeho poznávacího zájezdu jsme splnili.


Další fotografie


Domů s poučením


Kolem páté odpoledne odjíždíme z Oxfordu směrem na Eurotunel a pak už to jde jako po másle – Francie, Belgie, Německo a v neděli ráno po deváté přejíždíme české hranice. Myslím, že se všichni těšíme domů – na sprchu, postel, na rodiče a kamarády. Na parkovišti rozdáme děti a je definitivní konec našeho výletu a poznávání cizích zemí.


Co jsme zjistili:

A vlastně bychom mohli náš poznávací zájezd přejmenovat na cestu českými příslovími a jejich praktickým použitím.


Opět se nám potvrdilo, že vstřícnost a slušnost je nejlepší vizitkou, že zážitky a vzpomínky (až se trochu usadí) nám navždycky zůstanou a nikdo nám je nesebere, že nakonec si budeme pamatovat to pěkné a veselé a pokud si udržíme životní optimismus, nic nás nezlomí. A pokud nemožnou situaci obrátíme v žert a naučíme se dělat si legraci sami ze sebe, jsme na nejlepší cestě ke spokojenosti – pak z nás všech budou ti správní Frikulíni (vysvětlení: budeme free, cool a in).